Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára je hrdá mladá žena, která nechce, aby jí máma mluvila do života. I kdyby to mělo znamenat, že má ve své garsonce zimu a vaří si polévky z pytlíku. Je ochotná něco obětovat, aby mohla žít svobodně.
Předstírám, že je všechno v pohodě, ale když přijde účet za elektřinu, začnu se potit. Bydlím v garsonce, kde je vlhko, podlaha vrže a zdi jsou tenké jako papír. Jím skromně, ale snad je to tak zdravější. Když mi volá máma, snažím se mluvit veselým tónem. Předstírám, že polévka z pytlíku je moje volba, ne nutnost. Že plíseň v rohu pokoje je inspirací pro umění, že topení jsem ještě nezapnula, protože „je to lepší pro životní prostředí“. Nemusí vědět, že nemám ani na novou záclonu. Raději budu předstírat, že je všechno fajn. Raději se budu mýlit podle svých vlastních podmínek, než žít bez chyb podle jejích pravidel.
Máma chce řídit můj život
Seděly jsme u stolu v kuchyni. Byla sobota. Máma nakrájela tvarohový koláč a podala mi kousek s přehnaným úsměvem, jako by to gesto mělo zakrýt to, co se chystala říct. „Přemýšlela jsem o tom. Chci ti koupit byt,“ řekla klidně, jako by mluvila o novém kabátu na zimu. Zamrkala jsem. Nebylo to poprvé, co se o tom zmínila, ale tentokrát to myslela vážně. Nečekala na moji reakci, hned začala mluvit dál – o lokalitě, o sousedech, o tom, jak je důležité mít něco vlastního. Pak dodala: „Chtěla bych mít náhradní klíč. Víš, jen tak pro případ. Kdybys je někde zapomněla, zabouchla si dveře, někoho vytopila...“
V tu chvíli jsem pochopila, že vůbec nejde o náhradní klíč. Jde o to, aby mohla přijít, kdykoli se jí zachce, rozhlédnout se, zkontrolovat mě a poučit. Můj život měl být jejím projektem. Byt za její peníze a podle jejích pravidel. „Nechci,“ dostala jsem ze sebe. „Vždyť je to jenom byt. Pomoc do života. Přece po tobě nechci nic špatného. Chci, abys ses měla líp. Nebo budeš dál bydlet v pronájmu v té díře?“ zeptala se.
„Chci mít klid. Své místo. Bez toho, aby měl někdo jiný klíče,“ odpověděla jsem. „Bude to za moje peníze... Snad můžu občas něco říct...“ namítla. Tehdy jsem vybuchla. „Nebudeš mi říkat, kdy si můžu pozvat kluka! Nebudeš rozhodovat, jaké si pověsím záclony! Nebudeš mi organizovat život jen proto, že si to můžeš dovolit!“ vykřikla jsem. Viděla jsem, jak zrudla. Odložila vidličku a vstala od stolu. „Je to tvůj život, Kláro. Dělej si, co chceš. Ale neříkej, že jsem ti nechtěla pomoct a...“ Odešla jsem z jejího bytu dřív, než stihla dokončit větu.
Nechci její peníze
Telefon zazvonil, zrovna když jsem si oblékala další svetr, protože mi byla zima. Zaváhala jsem, ale zvedla jsem to. „Kláro, napadlo mě... Možná ještě není pozdě,“ začala máma bez pozdravu. „Pozdě na co?“ zeptala jsem se. „Abys změnila názor. Pořád ti ten byt můžu koupit. S pořádnou kuchyní, koupelnou a v zatepleném baráku. Nemusím mít klíč. Jenom prostě nechci, abys žila takhle.“ Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. „Trpíš kvůli své hrdosti. Já bych ti to zařídila, jak se patří. Viděla bys, co to znamená žít pohodlně,“ pokračovala.
Zhluboka jsem se nadechla. „A já chci žít po svém. I kdyby to znamenalo jíst polévku z pytlíku a mít na sobě dva svetry,“ řekla jsem rázně. V telefonu nastalo ticho. „Jak chceš. Ale pak neříkej, že jsem to nezkusila,“ pronesla po chvíli stroze a zavěsila. Položila jsem telefon na stůl a zachumlala jsem se pod deku. Necítila jsem úlevu, ale spíš smutek.
Večer jsem šla ven. Ve vzduchu už bylo cítit podzim. Sedla jsem si na lavičku, kde jsme kdysi sedávali s tátou. Najednou jsem si vzpomněla, jak vždycky uměl mlčet a nesoudit. Té noci jsem šla spát dřív než obvykle. Světla pouličních lamp se prodírala skrz šedou záclonu. Byla jsem unavená, ale ne zlomená. Nevěděla jsem, co bude zítra. Možná zase polévka z pytlíku. Možná zase rozhovor, ve kterém budu muset něco předstírat. Ale dnes jsem nezradila sama sebe. Necouvla jsem. A to mi stačilo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
