Lada (34): Švagrová se po vyléčení z rakoviny chová podivně. Mám o ni velký strach

Když moje švagrová před dvěma lety onemocněla rakovinou, zastavil se nám všem život. Byla to ta fáze rodinného strachu, kdy se nikdo nehádá ani neřeší hlouposti, protože máte pocit, že jediný důležitý je každý další den. Všichni jsme stáli při ní. Já jsem hlídala její holky, můj muž s bráchou zařizovali všechno ostatní. Po půl roce přišla úleva: léčba zabrala a ona byla v remisi.

Iveta (36): Přítel tvrdí, že nemá problém. Ale náš šestiletý syn opakuje jeho opilecké nadávky

Vrátila se k večírkům a vínu

Čekala jsem, že po tomhle pekle se uklidní. Že ji to změní. Měla dvě malé dcery a druhou šanci. Jenže sotva jí vlasy začaly znovu růst, všechno se vrátilo do úplně jiné normy, než jsem čekala. Začala chodit ven s kamarádkami, kouřit, pít. Tvrdila, že si jen užívá života. Čím častěji jsem hlídala holky, tím víc jsem si říkala, že se snaží zapomenout na něco, co nezmizelo.

S bráchou jsem to nechtěla řešit. Připadala bych si, že mu kazím radost z toho, že má ženu zpátky. Ale pokaždé, když jsem viděla kelímek od vína v jejím autě nebo zápach cigaret, přepadl mě stejný strach jako během její léčby. Co když se to vrátí? Co když holky zůstanou bez mámy jen proto, že neudržela pár základních věcí na uzdě?

Tomáš (33): Sestra se po smrti manžela dala na jógu. Zbláznila do toho i rodiče a já se bojím o všechny tři

Každý se s tím vyrovnáváme jinak

Nedávno jsem se s ní pokusila promluvit, ale zastavila mě, jako bych se jí ptala na nějaké šílené tajemství. „Dej mi s tím pokoj. Skoro jsem umřela a můžu kdykoli umřít. Chci mít pocit, že jsem žila.“ Nechtěla jsem jí promlouvat do duše. Chtěla jsem jí jen vysvětlit, že by měla brát ohled na svoje dcery, které trápí, že jejich máma se o sebe nestará.

Ale když mi to řekla, asi mi leccos docvaklo. To její náhlé „užívání si“. Ten spěch, se kterým dohnala každý večer, jako by to byl poslední. To, jak se vyhýbala společným plánům na příští rok. Bála se.

Celou dobu řešila špatnou věc. Já se bála, že si neváží života. Ale možná si ho užívala právě proto, že ví, že o něj může každou chvíli přijít. Já bych se asi zachovala jinak, trávila bych víc času s rodinou a chtěla si užívat společné chvíle, ale kdo jsem, abych ji soudila? Musíme jen doufat, že se nemoc nevrátí.

Eliáš (56): Chtěl jsem dceři pomoct, ale měl jsem své podmínky. Ona za to se mnou přestala mluvit

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].