Alena (69): Chtěla jsem začít nový život, ale manželova nemoc mě uvěznila doma

Pavla jsem chtěla opustit už před lety. Když jsem se k tomu konečně odhodlala, přišla jeho nemoc a on mě najednou potřeboval víc než kdy dřív. Čas běží a já se obávám, že už nikdy neodejdu.

Lenka (32): Jeho nepořádek jsem léta tolerovala. Když jsem se ale vrátila z nemocnice, pohár přetekl

Přežívali jsme vedle sebe

Pavla jsem si brala, když mi bylo pětadvacet, a na první roky manželství si nemůžu stěžovat. Až s věkem a životními zkušenostmi člověk zjistí, co od vztahu vlastně čekal. Dnešní mladí to mají možná jinak. Já byla vychována v tom, že žena se musí starat. Když nám děti odešly z domu, nastalo zvláštní prázdno.

S Pavlem jsme si odvykli být jen spolu, a posledních deset let to bylo spíše spolubydlení. Nechovám k němu žádnou zášť, je to moje rodina, ale cítila jsem, že pro oba bude lepší, když půjdeme každý svou cestou. Když jsem mu to oznámila, byl v šoku.

Já mám mnoho přátel a koníčků. Pavel je spíše samotář. Když se na to podívám zpětně, měl mě doma hlavně na servis v podobě vaření a úklidu. Proto jsem podala žádost o rozvod s přáním, abychom se rozešli v klidu. I naše děti mé rozhodnutí pochopily. Jenže právě tehdy Pavel vážně onemocněl.

Petr (68): Dcery mi slibovaly péči, ale do nemocnice jsem dokulhal sám. I v lázních čekám na návštěvu marně

Nemohla jsem ho opustit

Diagnóza rakoviny prostaty přišla v okamžiku, kdy jsem měla sbalené kufry a pronajatý nový byt. Zbývalo jen dořešit majetkové vyrovnání. Věděla jsem, jak moc si můj muž zakládal na svém zdraví a byl pyšný, že ho nikdy nic netrápilo. Ten strach v jeho očích byl tak silný, že jsem ho nedokázala opustit.

Léčba byla vyčerpávající, především po psychické stránce. Pavel mě potřeboval po boku jako nikdy předtím, ale všechno se neúměrně protahovalo. Rekonvalescence se vlekla a přidávaly se další zdravotní potíže. Pavel teď trpí depresemi a panickým strachem z návratu nemoci. O svém odchodu přemýšlím už jen v krátkých chvílích, kdy mám čas sama pro sebe.

Upřímně si nedokážu představit, jak by to beze mě zvládl. Děti mi radí, ať myslím na sebe, kamarádky zase tvrdí, že Pavel jen zneužívá mé dobroty. Já sama se bojím, že pokud zůstanu, stane se ze mě pečovatelka na plný úvazek až do konce života.

Františka (50): Myslela jsem, že jsme sehraný pár, ale v krizi jsem zůstala sama. Partnerova lhostejnost mě bolela víc než nemoc

Snad se také děti postarají

Svých snů o nové životní etapě jsem se vzdala a starám se o manžela, kterému se nedávno znovu přitížilo, a lékaři mají podezření na Crohnovu chorobu. Možná je to můj osud a mým úkolem je se o něj na stará kolena postarat. Často mě ale napadá, kdo by se s takovou péčí postaral o mě, kdybych vážně onemocněla já. Nemyslím si, že by toho Pavel byl schopen. Doufám jen, že se do péče časem více zapojí i naše děti, abych na vše nebyla sama.

Petr (34): Přítelkyně si chce vzít velkou půjčku na léčbu psa. Já s tím nesouhlasím, ale ona hrozí rozchodem

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].