Judita (35): Nevěřila jsem dceři, že má neviditelného kamaráda. Pak zachránil život její mladší sestře

Občas si sama říkám, jestli se to vážně stalo. Když byly děti mladší, starší dcera mluvila o človíčkovi, kterému říkala modroočko. Přišla jsem na to úplnou náhodou. Nechtěla jsem ranit její dětskou dušičku, a tak jsem dělala, že v něj také věřím.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (35): Dceřina imaginární kamarádka nebyla tak docela imaginární. Málem se kvůli tomu stalo neštěstí

Dcera měla imaginárního kamaráda

Marianě v té době byly čtyři roky a Soně skoro dva. Stalo se to jednoho obyčejného večera, když jsem šla děti ukládat do postele. Chtěla jsem za námi zavřít dveře, protože manžel vedle v pokoji větral. Mája tehdy řekla, abych nechala ty dveře otevřené. Mě zajímalo proč. „No, přece aby s námi mohlo být modroočko," reagovala.

„Kdopak to je?" zajímalo mě. „Chodí si za mnou hrát," řekla jen tak. „Takže je to tvůj kamarád?" vyzvídala jsem dál. „Ne, je to prostě modroočko," dodala a trvala na otevřených dveřích. „Nemusíš se bát, mami, je na mě hodné," a dál se dívala někam za mě. Otočila jsem se, nic podezřelého nebylo vidět. Když jsem z pokoje odcházela, Mája už k někomu šeptem promlouvala.

Tehdy jsem se přikláněla spíše k variantě, že dětská fantazie je nekonečná. Od toho dne jsem ale mnohem více vnímala to, jak si Mája hraje. Pološeptem hovořila s někým neviditelným a dělila se s ním o sušenku. Bylo to roztomilé a já neměla potřebu jí říkat, že žádné modroočko neexistuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (35): Můj malý syn má kamarádku. Musím se smířit s tím, že je neviditelná, ale pro syna velmi důležitá

Dcera plakala, když modroočko zmizelo

Tvrdila, že chodí jen za ní, protože Soňa je ještě moc malá. Jednou mě Mája málem nachytala, když se mě ptala, kde modroočko zrovna stojí. Neznala jsem odpověď, protože jsem ho neviděla. Vymyslela jsem si, že modroočko vidí jen malé děti, neboť dospělých se bojí. Díky bohu tomu uvěřila. Modroočko s námi "žilo" do jejích pěti let.

Pak jako když utne. Mája plakala, že už za ní nechodí. Byla smutná z toho, že ji opustilo bez jediného slova. Bylo to pro ni těžké a já nevěděla, jak jí pomoci. Během jednoho roku se s tím smířila, pak už si vzpomněla jen občas. Celou věc jsem považovala za uzavřenou. Až jednoho dne, kdy jsme jeli k babičce na chalupu...

Mohlo by Vás zajímat:

Šarlota (32): Nevěřila jsem vlastnímu dítěti. Dokud jsem nebyla svědkem něčeho neuvěřitelného

Dceři zachránil život neviditelný kamarád

Ze Soni vyrostla nezbedná divoženka, která pořád něco vymýšlela. Děda zapomněl před naším příjezdem přiklopit víko na studnu. Pak se od ní ozval dětský křik. „Mami, mami," znělo zoufale. Běžela jsem ke stodole, kdy byla studna. Už z dálky jsem nad ní viděla zvláštní modré světlo.

„Mami, modroočko zachránilo Soničku," ječela na celé kolo Mája. Přísahám, že kolem studny byl modrý oblak. V životě jsem nic takového neviděla. Soňa ležela v šoku na zemi. „Mami, já do té studny spadla, ale nedopadla jsem na dno," lapala po dechu. „Něco mě vyneslo nahoru," a dál chytala dech. Neměla na sobě jediný škrábanec či šrám. Prostě nic.

A mě poprvé došlo, že modroočko nebylo jen výplodem dětské fantazie. Bylo to něco skutečného a laskavého, protože to zachránilo život mé dceři. Podle Máji modroočko už nikdy nepřišlo. Moc ráda bych mu nějak poděkovala. Mája tvrdí, že stačí, když své díky prostě jenom vyřknu. Tak tedy dobrá: „Modroočko, moc ti děkuji, že jsi Soně zachránilo život."

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Majda (22): Nikdy jsem nebyla obyčejná holka. Dneska už vím, že je to dar, ne hendikep

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.