Facebook
Instagram
Marie si všimla, že její malý syn nemá zcela obvyklé chování. Povídá si s imaginární holčičkou. Když to bylo sem tam, neřešila to a přikládala to dětské fantazii. Situace je ale horší, syn tvrdí, že je holčička všude s nimi. Jmenuje se prý Liliana. Bude to Marie řešit s odborníky?
S manželem jsme si dlouhé roky přáli miminko. Jenže jsme čekali, až doděláme domeček. Chtěli jsme své děťátko přivézt do krásného domova. Jakmile to šlo, začali jsme na miminku usilovně pracovat. Jakmile jsem otěhotněla, věděla jsem, že našemu úplnému štěstí už nic nechybí.
Tiché dítě
Když jsme se dozvěděli, že to bude kluk, hned jsme podle toho začali vybavovat pokojíček. Těhotenství jsem zvládala kupodivu dobře. Veškerá vyšetření byla v pořádku. Měla jsem pocit, že celé těhotenství velmi rychle uteklo. Narodil se nám chlapeček jménem Tobiáš. Automaticky se mi spustila mateřská láska.
Tobiáš byl podezřele hodné miminko. Nic moc ho netrápilo a my jsme byli jedni z mála rodičů, kteří věděli, co je to spát celou noc. Když oslavil svoje první narozeniny, docházelo mi, že je pořád takový klidný a uzavřený. Na hřišti seděl většinou někde sám, ostatní děti jako kdyby neviděl.
Všichni říkali, dej mu čas, to přijde samo. Jenže ani ve dvou letech změna nepřišla. K nám se choval důvěřivě a přátelsky. K jiným lidem už moc ne. Trápilo mě to. Jednou, když jsme šli zase na pískoviště, všimla jsem si, že si s někým povídá. Seděl tam ale sám. Šla jsem k němu a ptám se ho: ,,S kýmpak to mluvíš broučku?“ ,,S holčičkou, přišla s námi přece, mami," a ukázal na místo, kde ale nikdo neseděl.
Imaginární kamarádka
Čím byl starší, tím méně se nám dařilo zapojit ho do kolektivu dětí. Naučil se si sám hrát v pokoji. Většinou jsem tam s ním stejně seděla. Občas jsem si odběhla udělat kávu nebo na toaletu. Když jsem se vracela zpět k němu do pokoje, chvíli jsem ho pozorovala mezi dveřmi. Opět s někým mluvil.
,,Koho tady máš?“ ptala jsem se zvědavě. ,,To je mami pořád ta holčička, hrajeme si na doktory.“ Klekla jsem si k němu a ptala se, jak holčička vypadá. Popsal malou culíkatou holčičku. Tvrdil, že chodí všude s ním. Je to jeho nejlepší kamarádka. Vyděsilo mě to. Nebyl to aktuální rozmar, trvalo to už velmi dlouho.
S manželem jsem to večer řešila, ale byl klidný. Měl pocit, že se jedná pouze o dětskou fantazii. Mně toto vysvětlení nestačilo. Nikdy si nechtěl hrát s jinými dětmi. Vždy jen s Lilkou, tak jí začal nedávno říkat. Čeká ho nástup do školky a obávám se, že to bude veliký problém.
Začínám mu věřit
Dnes je mu tři a půl roku. Je velmi bystrý, má zajímavé myšlenkové pochody. Takže si myslím, že mentálně je na tom dobře. Umí vše, co ve svém věku umět má. Jen odmítá kolektiv a trvá si jen na své Lilce. Teď to dospělo do fáze, kdy jí dává i talíř na stůl, aby jedla s námi.
Manžel jednou odjel večer do práce. Zůstali jsme se synem sami. Byl čas večeře. Nandala jsem na všechny tři talíře. Na ten talíř, pro Lilianu, jen trochu. Když jsem se otočila, jídlo bylo z talíře pryč. Tobiáš tvrdil, že on to nesnědl. Možná už sama blouzním. Napadá mě, co když ta holčička vážně existuje?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
