Facebook
Instagram
Monika je akční žena a miluje jakýkoliv sport. Nejčastěji ale jezdí na kole. Když poznala Vaška, zamilovala se a lákala ho na společný výlet na kolech. To ovšem netušila, že zažije pořádný šok.
Můj zážitek se stal před třemi lety a dodnes nad tím kroutím hlavou. Rodiče mě a mého bráchu odmala vedli ke sportu. Dělala jsem rychlostní kanoistiku, basketbal, tanec, závodně jsem běhala za školu, ale ze všeho nejvíc jsem milovala kolo.
Moje nové kolo
V pěti letech jsem dostala kolo po bráchovi a hrdě se s ním proháněla na sídlišti. Když jsem dostala ve třinácti nové, dospělácké, byla jsem nejšťastnější na světě. Bylo černožluté, hned jsem si na něj nalepila samolepky a jela se projet. Radost mi vydržela jen rok. Doma jsme na kola neměli místo, takže jsme je dávali do společné kočárkárny. Tu ale jednoho dne někdo vykradl a já to obrečela.
Odstěhovali jsme se
Na nová kola jsme už tolik peněz neměli, tak jsem se soustředila víc na kanoistiku. Pak jsme se odstěhovali z Chomutova, protože táta dostal dobrou pracovní nabídku. Stěhování bylo až do dvě stě kilometrů vzdáleného Jablonce. To píšu proto, že to je naprosto neuvěřitelná věc, ke které se dostanu.
Jak jsem si začala na střední škole trochu vydělávat z brigád, dohodli jsme se, že mi naši přispějí na kolo a já zas budu jezdit. Po maturitě jsem si našla práci, měla jsem přítele, který miloval sport také, ale za čtyři roky jsme se rozešli. Pak mě kamarádka seznámila s Vaškem, který byl o tři roky starší. Měl rád přírodu a hodně se mi líbil. Samozřejmě jsem nečekala dlouho a hned po třetím rande ho pozvala na výlet na kole. Vašek teda radostí neskákal, tvrdil, že má jen takové staré, ale mělo by to stačit.
Nikdo mi to nevěřil
Když jsem pro něj přijela, spadla mi brada. Vašek vyšel ze vchodu a já si prohlížela jeho kolo. Bylo mi povědomé, černožluté, v prvních vteřinách mě to vůbec netrklo. „Ty jo, takový jsem měla taky,“ koukala jsem na něj pořád. Musela jsem slézt a podívat se zblízka. Až když jsem viděla vzadu samolepku ohně, měla jsem šok. „To je moje kolo! To je moje kolo...“ asi jsem vypadala jako blázen, ale po deseti letech přede mnou stálo moje ukradené kolo. Ihned jsem se ptala, kde ho vzal, a on se začal všelijak kroutit.
Říkal, že si to nepamatuje, pak že mu ho dal strejda a bylo vidět, že lže. Ryla jsem do něj tak dlouho, až mi přiznal, že kdysi s kamarádem vykradli dva vchody a on si tohle kolo nechal. Přísahal, že to bylo jen jednou a litoval toho. To bylo naprosto šokující. Vašek ukradl moje kolo v Chomutově a o deset let později na něj narazím v Jablonci? Rodiče mi to nevěřili, až když jsem jim ukázala fotku, kterou jsem si i přes Vaškův protest udělala. To byl naprostý konec. Věřím, že je teď jiný člověk, ale chodit s někým, kdo mě okradl, není můj šálek kávy.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
