Facebook
Instagram
Každý se se ztrátou blízké osoby vyrovnává po svém. Karolíně zemřela její milovaná babička a ona byla pár dní před pohřbem přesvědčená, že poslední rozloučení nezvládne. Nakonec tam šla a při vzpomínkách na babičku se v návalu emocí začala smát. Její přítel si ale její reakci vyložil po svém.
Vždycky jsem se těšila na prázdniny, protože jsem je trávila s babičkou a dědou. Ale děda umřel, když mi bylo třináct a od té doby žila babička sama. O to víc jsem za ní jezdila, abych jí dělala společnost a chvíle s ní jsem milovala. Chodily jsme sbírat borůvky a pak je u cesty prodávaly kolemjdoucím. Nebo jsme šly na houby a celé odpoledne je čistily a sušily na sluníčku. Vždycky mi u toho vyprávěla historky a drbala mě na zádech. Já jí povídala o svých láskách a společně jsme se smály, když mi líčila, jak se seznámila s dědou. Každou radu, kterou mi dala, si dodnes pamatuji.
Jenže poslední léta už to s ní nevypadalo dobře. Byla po mrtvičce a mamka si ji nastěhovala k sobě. Já už byla dospělá a měla jsem práci, ale stejně jsem jezdila domů co nejvíce to šlo.
Na ten den nezapomenu
Jednou brzo ráno mi volala mamka a když jsem to zvedla, nic neříkala. Věděla jsem, že to přišlo. Aniž bych se na cokoliv zeptala, naskočila jsem do auta a jela za nimi. Babička už tam nebyla. Mamka byla zdrcená, říkala, že u ní byla celou noc a babička ji přemlouvala, ať jde spát, ale ona nechtěla a držela ji za ruku. Jenže na půl hodinu usnula a během té doby babička zemřela. Mamka si to vyčítala a já se jí snažila vysvětlit, že to babi věděla a teď se na nás kouká ze shora.
Zůstala jsem ten den s mamkou a když jsem se vrátila domů, sesypala jsem se. Můj přítel Zdeněk mě konejšil, ale já nemohla přestat plakat. Vážně jsem ji milovala a z velké části může za to, jaký člověk ze mě je. Dva dny před obřadem jsem říkala, že na pohřeb nedokážu jít. Ale mamka mě potřebovala, a tak jsem se na to psychicky připravovala.
Vím, že by byla ráda
Když jsme přišli do smuteční síně, úplně jsem přestala dýchat. Viděla jsem rakev a u ní byla babičky fotka. Byla to ta, kterou jsem jednou fotila u ní na zahradě. Měla krásný úsměv a slunce ji hřálo na tváři. Zdeněk mě držel za ruku a já držela mamku. A najednou to přišlo. Začala hrát babičky nejoblíbenější písnička „Ty lesovské stráně“. Vzpomněla jsem si, jak si to zpívala, když jsme sbíraly borůvky a při jedné sloce, kde bylo „samé kamení“ se jí smekla noha a ona sjela po zadku o pár metrů níž a měla ho celý od borůvek. Místo toho, aby nadávala, tak pokračovala dál ve zpívání.
Když jsem si to vybavila, rozchechtala jsem se na celé kolo a nešlo to zastavit. Ten nával emocí a stres ve mně způsobil naprosto neovladatelný pocit. Mamka mě viděla a začala se smát také, ale Zdeněk úplně ztuhl a po pohřbu zmizel. Doma mi řekl, že se mnou končí, protože tak hnusnou reakci ještě neviděl. A kdybych měla trochu úcty, tak nic takového neudělám a odešel. Mně to v tu chvíli bylo jedno. Já jsem věděla, že všechno bylo jen z lásky pro babi a ten večer jsem si její píseň pouštěla pořád dokola.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.
