Facebook
Instagram
Karolína marně toužila po lásce. Proto se rozhodla dát na doporučení své přítelkyně Aničky a vydat se ke kartářce. To, co jí řekla, Karolínu příliš neoslnilo. Půl roku nato však došlo na vědmina slova a Karolína zažila setkání, ve které už ani nedoufala.
Pamatuji si to jako dnes, jak jsem zoufalá bloumala po seznamovacích aplikacích a potkávala jednoho blbce za druhým. Jednou jsem musela zaplatit celou útratu v kavárně, protože neměl peníze, druhý sháněl milenku a třetí si hrál na velkého podnikatele, ačkoliv byl na pracáku. Vzdávala jsem to.
Toužila jsem po osudové lásce
Kamarádka Anna mi doporučila navštívit kartářku, kterou vychvalovala do nebes. "Hele, fakt to funguje. Ona ví. Poradila mi a teď se podívej," hladila si těhotenské břicho. "Já na tyhle věci moc nejsem," mávla jsem nad tím rukou. "Víš co? Přepošlu ti vizitku s jejím číslem. Když budeš chtít, zavolej jí. Myslím, že by ti to pomohlo," pravila kamarádka a na telefonu mi píplo upozornění. Neozvala jsem se jí další tři měsíce. Až jednou jsem doma o samotě koukala na romantický film a blesklo mi hlavou, že takhle to dál nejde.
I já chci přece zažívat všechny tyhle radostné události, motýlky v břiše a vášnivé polibky. Chyběla mi pozornost, spřízněná duše. Tak jsem se za kartářkou Bohunkou vydala. Trochu skeptická a se strachem, co mi řekne. "Ona nesmí říkat nic špatného, neboj se," ujišťovala mě Anička. Když jsem přijela do vesnice, kde jsem se měla s Bohunkou setkat, vůbec jsem její dům nemohla najít. Už jsem se otáčela, že jdu pryč, když najednou Bohunka vykoukla z domu hned vedle. "Kájo, tudy, ona ta navigace ukazuje vždycky špatně," mávala na mě.
"Vy se nemáte moc ráda, viďte?" řekla mi hned ve dveřích. "Promiňte?" zaskočila mě. "No, jen pojďte. Podíváme se na to," dodala. Tehdy mi řekla, že si blokuju příchod partnera svou nedůvěrou ve vztahy. Dostaly jsme se až k mým rodinným vazbám, kde okamžitě začala mluvit o absenci otce a strachu z mužů. "Takhle si chcete někoho hledat?" mrkla na mě. "Požádáme anděly, aby vás ochraňovali a vedli," podávala mi dlaň. "Chytněte se mě," vyzvala mě. Chtěla jsem se začít smát. Tohle určitě nebyl můj styl. Řekla jsem si ale, že když už tam jsem, budu poslouchat a uvidíme.
Byla to hudba, co mě k ní nakonec přivedlo
"Ve vašem městě bude pouť, měla byste na ni jít. Hudba bude tentokrát opravdu důležitá," řekla. "Hudba? Jaká hudba? Jako koncert?" tázala jsem se pobaveně. "Ne tak docela. Pojedete tam autem?" zeptala se. "To já nevím," pokrčila jsem rameny. "Měla byste," vyzvala mě. Zbytek sezení mi vrtalo hlavou, proč bych se měla vydat na pouť, která už byla dávno doménou dětského obyvatelstva, nebo na koncert, kde se hráli dechovky pro místní štamgasty, již si přišli dát do stánku pivo. To určitě, běželo mi hlavou. Pouť se měla konat zhruba za půl roku, proto jsem na kartářčina slova zapomněla.
"Kájo, myslíš, že bys nás s tátou vyzvedla? On to tady s Jardou trochu přehnal. Potřebujeme hodit domů," volala mi tenkrát máma z pouti, na kterou se s tátou vydali a o které Bohunka mluvila. Vzpomněla jsem si na ni a začala se smát. Tak přeci jen se na pouť podívám. Když jsem se vydala rodiče vyzvednout, po pár ulicích se mi porouchalo auto.
"Tak to je výborný, tohle. Prej pouť. Bože!" vztekala jsem se a bušila do volantu. Rodičům jsem zavolala, že si musí sehnat jiný odvoz, a kamaráda Martina jsem prosila, aby mi přijel pomoct. "Musíš vydržet, Kájo. Můžu tam být asi za hodinu," řekl. Po půl hodině jsem si pustila alespoň hudbu z telefonu a koukala na záznam koncertu své oblíbené kapely Depeche Mode. "Evidentně máme stejný vkus na hudbu. Potřebujete pomoct?" řekl náhle někdo do okénka. Byl to René. Pomohl mi odtáhnout auto, pozval mě na kafe a dneska spolu máme dvě děti. Byl ze 100 km vzdáleného města a kolem jen projížděl na obchodní jednání.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
