Facebook
Instagram
Lucie se na rodinných setkáních nikdy necítila úplně komfortně. Když se srovnávala se sourozenci a rodiči, cítila se méněcenná. Navíc jednou slyšela matku prohlásit, že je černou ovcí rodiny a řítí se do průšvihu.
Je těžké mít nějaké sebevědomí, když jako jediná ze čtyř sourozenců nemám rodinu jak ze slabikáře, vlastní dům, dostudovanou školu ani pořádnou kariéru. Rodiče jsou mnou zklamaní, slyšela jsem rozhovor, který bych nejraději vymazala z paměti. Ale nic už s tím nenadělám.
Každý v rodině je buď právník nebo lékař
Pamatuji si celkem jasně, že už ve školce se doma mluvilo o tom, kam půjdeme s bratrem na střední. Pocházím ze čtyř sourozenců a všichni kromě mě vystudovali práva či medicínu. Stejně jako naši rodiče. Jen já nebyla schopná dodělat ani vyšší odbornou školu.
Během dospívání jsem se cítila být spíše umělkyní, jen jsem si nemohla vybrat, kterým směrem se vydat. A tak jsem chvíli hrála na klavír, malovala i fotila. Rodiče mě nabádali, ať si nechám kreativitu jako zálibu a jdu v jejich šlépějích. Postavila jsem se jim, ale nedopadlo to slavně.
Můj talent se projevoval průměrně, nikdo kolem mě nepadal úžasem na kolena, ani profesoři na přijímačkách. Musela jsem si vybrat nějakou „normální školu“, ale nakonec jsme nebyla schopná dostudovat ani tu. Čím víc se všem sourozencům dařilo, tím víc jsem si připadala podřadná. Dělala jsem nudnou práci a neměla ze sebe radost. Ve třiceti jsem se rozhodla odjet do ciziny, kde jsem se živila prací za barem. Nikdo mě neznal a mohla jsem tak být kýmkoliv!
Slyšela jsem mámu, jak o mně mluví
Po několika letech jsem se vrátila s tím, že už tuším, co od života chci. Jenže obklopená vlastní rodinou jsem si znovu připadala jako ta malá neschopná holka. Starší i mladší sourozenci už úspěšně pracovali, zakládali rodiny a stavěli domy. Já se usadila v garsonce, chodila po brigádách a střídala umělce, když jsem se nestala jedním z nich. Věděla jsem, že kazím rodině reputaci a snažila se to brát s humorem.
„Co si s tou Luckou počneme? Mám o ni strach. Věděla jsem, že to nikam nedotáhne, ale takhle se řítí do pekla,“ zaslechla jsem jednou na zahradě mluvit mámu se starší sestrou. Přijela jsem zrovna na rodinnou oslavu a měla sto chutí otočit se na patě a zmizet. Všiml si mě ale táta a hned mě zasypal otázkami, jak se mám.
Fakt, že čekám dítě s muzikantem, který odjel na půlroční turné, jsem si raději nechala pro sebe. Když mi začalo růst bříško a těhotenství bylo nepřehlédnutelné, máma spráskla ruce a rozhodla, že se stěhuji zpět k rodičům. To jsem kategoricky odmítla. „Možná jsem podle vás ztroskotanec, ale zvládnu se o sebe postarat sama, bez cizí pomoci!“ bouchla jsem dveřmi a utíkala s pláčem do podnájmu, na který jsem téměř neměla prostředky.
Nyní už si připadám spíš jako rebel
Našla jsem si práci z domova, a přestože to nebylo snadné, uživila jsem sebe i malou. Po porodu jsem přehodnotila svoji uraženou ješitnost a status černé ovce rodiny jsem s nadhledem akceptovala. Matka se sestrou mi pomáhají s hlídáním, rozjíždím vlastní obchůdek s deskami a jsem na sebe hrdá.
Přestože moji sourozenci plní rodičům všechny plány, občas se prosákne, že nic není dokonalé a ani oni nejsou permanentně šťastní. Myslím, že mi občas tajně závidí moji nezávislost. Jediné, po čem ještě toužím, je uznání od mámy. Co by jí udělalo, kdyby mě jednou pochválila?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
