Richard (39): Tátovu chůzi jsem vždy bezpečně poznal. Není tomu jinak ani po jeho smrti

Když v rodině všechno funguje tak, jak má, odměnou za to je, že se dočkáte věcí, na které byste normálně asi nevěřili. V době, kdy můj táta ležel na smrtelné posteli, jsem byl první, s kým se přišel rozloučit, než navždy odešel. Ještě dnes ve mě celá událost vzbuzuje melancholii a prazvláštní mrazivý pocit.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdislava (62): V domě po tchánovi straší. Až když jsem našla jeho deník, zjistila jsem proč

Nastěhovali jsme se do domu mých rodičů

Když taťka onemocněl, mamka se přestěhovala blíž k městu. Přesněji řečeno blíž k nemocnici, kde nakonec tátu hospitalizovali. Nám se ženou navrhla, abychom se šli bydlet do jejich domu. Nechtěla mít starosti s jeho případným prodejem. My jsme celkem nadšeně souhlasili. Dům byl postaven v roce 1950.

Právě proto, že leccos pamatuje, je v něm slyšet každý krok, každé zavrzání parket. Jakmile jsem se do něj po letech vrátil, začaly se mi oživovat vzpomínky. Ležel jsem v pokoji a naslouchal tomu, jak dům sám žije. Zavřel jsem oči a vzpomněl si na dětství. Na to, jak jsem poznal, kdo jde po schodech. Táta měl specifickou chůzi, která ho vždy prozradila.

Měli jsme v plánu se domu věnovat a dát ho trochu do pořádku. Zatímco jsme prováděli úpravy a bourali část domu, táta ležel v nemocnici. V jeho věku, kdy bylo jasné, že se jeho stav už nezlepší, jsme se báli nejhoršího. Doufal jsem, že se ještě stihne do domu podívat, aby viděl, kolik práce jsme na něm s manželkou odvedli.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (18): V domě s námi žil duch malé holčičky. Musela jsem jí pomoci najít klid

Táta byl v nemocnici, přesto jsem v domě poznal jeho chůzi

Jednu noc mě ženy hystericky budila. ,,Vstávej, někdo chodí po domě,“ jančila. Já, celý rozespalý, jsem se usadil na postel. ,,Slyším jen známé vrzání schodů, to bude myš. Jdeme spát,“ zamumlal jsem a ulehl. Manželce to stačilo a taky si lehla. Po chvíli mi došlo, že ty zvuky, co se linuly ze schodiště, důvěrně znám.

,,Takhle vždycky chodíval táta,“ došlo mi a znovu jsem si sedl. Rozsvítil jsem telefon a dál vnímal ten šramot. ,,Něco je s tátou,“ řekl jsem a vzal do ruky župan, že se tam dojdu podívat. V tu chvíli už se kroky blížily ke dveřím ložnice, kde se váhavě zastavily, než pokračovaly dolů do kuchyně. Pak vše utichlo. Prošel jsem celý dům, ale nikoho jsem nenašel. Ani nic podezřelého.

Mohlo by Vás zajímat:

Saša (24): Od jisté chvíle se těším na sklizeň jablek. Tou dobou mě vždy čeká milá návštěva

Táta dodnes drží nad domem ochrannou ruku

Jen se do mě dal svíravý pocit, že se něco stalo. Pořád mi naskakovala myšlenka na tátu a zda je v pořádku. Byly čtyři ráno, nechtěl jsem volat mamce a zbytečně ji budit. Uvařil jsem si tedy kávu a díval se přes zamrzlá okna ven. Za třiceti minut mi zazvonil telefon.

Mamka mi volala, že táta lehce před čtvrtou hodinou ranní zemřel. Vzhledem k tomu, co se stalo, jsem vlastně ani nebyl překvapený. Táta se totiž přišel rozloučit. V domě žijeme dodnes, a i když je polovina zrekonstruovaná, něco zůstalo původní. Čas od času cítím, jak se táta prochází domem. Pořád nad ním drží ochrannou ruku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (39): Chtěla jsem spáchat sebevraždu. Nebýt tajemného klepání a křížku, dotáhla bych to do konce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.