Saša (24): Od jisté chvíle se těším na sklizeň jablek. Tou dobou mě vždy čeká milá návštěva

Saša (24): Od jisté chvíle se těším na sklizeň jablek. Tou dobou mě vždy čeká milá návštěva
Zdroj: Freepik

Odchod milované osoby je vždycky velmi bolestivý. Saša o tom ví své. Před pár lety jí na vážnou nemoc zemřela maminka. Myslela si, že o ni navěky přišla. To se ale mýlila.

Šárka Žižková
Šárka Žižková11. 01. 2022 15:00

Můj příběh nepatří k těm šťastným. Jde v něm totiž o smrt mé maminky. Když odejde člověk, kterého bezmezně milujete, najednou máte pocit, že jste zcela sami. Přesně tak jsem to vnímala i já. Nakonec mi právě mamka ukázala, že tady v jisté formě pořád je. A to mě drží nad vodou.

Mamka mě začala připravovat na svou smrt

Vždycky jsme byli šťastná rodina. Já, mamka a taťka. Bydleli jsme na vesnici v domě po babičce. Vždy mezi námi panovaly láska, pochopení a vstřícnost. Jednali jsme spolu narovinu, věřili jsme si. Byli jsme pořád spolu.

Často jsme chodívali na houby, v zimě lezli po horách. V létě jsme vyráželi na koupaliště nebo se stříkali hadicí na zahradě. Mám na dětství jen ty nejlepší vzpomínky. Ze všeho nejraději jsem ale měla loupaní jablek. Vždycky jsem je s mamkou očesala a naházela do košíku. Pak jsme z nich dělaly kompot nebo mošt. A v neposlední řadě si upekly náš milovaný štrůdl.

Měla jsem to ráda hlavně proto, že jsme si během krájení jablíček povídaly. Dokázaly jsme u toho strávit celou sobotu. Bylo mi dvacet, když mi mamka jednoho dne řekla, že je vážně nemocná. ,,Moje nemoc je nevyléčitelná, nemáme moc času, musím tě ještě pár věcí naučit,“ řekla a já dostala strach. Neuměla jsem si představit, že tu mamka nebude.

Sklizeň jablek mi ji velmi připomněla

Máma scházela rychle, až jednoho dne jen ležela na posteli. Když to šlo, lékař jezdil k nám domů. Při stavech, kdy jí bylo hodně zle, jsme ji vozili do nemocnice. Tu bezmoc dívat se na umírajícího člověka už z hlavy nevymažu. Držela jsem mamku za ruku a věděla, že brzy bude pryč. Že přijde den, kdy už své modré oči neotevře.

Zemřela v červenci. Ve spánku, bez bolestí, bez rozloučení. To mě trápilo nejvíc. Taťka se snažil být statečný, ale já poznala, že je bez ní bezradný. Masku té silnější jsem si tedy nasadila já. Dál jsem dělala všechno, co mě mamka naučila. Táta pomalu nevěděl, kde je hrnec. Byl bez ní jako bez života.

Dům ztratil část své základny a oba jsme to věděli. V září přišla na řadu sklizeň jablek. Nemohla jsem je nechat jen tak popadat, tak jsem je šla sbírat, jak bylo zvykem. Vzala jsem si košík, vylezla na strom a začala česat zralé plody. Celé jsem to probrečela, protože mi to připomnělo mamku víc než cokoliv jiného.

Mamka je tu s námi dodnes

Pak jsem usedla ke stolu a začala jablíčka krájet. Táta seděl naproti mně a mlčky mi pomáhal. V jednu chvíli jsem pohlédla do misky a všimla si, že na jednom jablíčku je obličej. Byly v něm vykrojené oči, pusa a nos. Přesně tak, jak to dělávala mamka. ,,Tati, dívej,“ ukázala jsem to tátovi. Zadíval se na jablíčko a vzdechl.

Otočila jsem všechna půlená jablka v misce. Každé z nich mělo obličej. Dali jsme je stranou, protože to byl zvláštní úkaz. Nechali jsme je do druhého dne na lince. Ani jedno z nich neokoralo, byla pořád svěží. ,,Tati, to je mamka, viď?“ zeptala jsem se ho. ,,Ona krájení jablíček milovala, poznám její rukopis. Ona za námi přišla,“ zašeptala jsem a objala ho. Mamka to dělá dodnes. Jakmile nastane sklizeň, sedne si s námi ke stolu a tvoří. Já tomu věřím. Musím.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Hvězda Ulice Anna Fixová otevřeně o nejtěžších chvílích v životě: Nechtěla jsem se probudit a žít

Hvězda Ulice Anna Fixová otevřeně o nejtěžších chvílích v životě: Nechtěla jsem se probudit a žít

Související články

Další články