Facebook
Instagram
Míša žije dlouhodobě v Anglii. Za otcem a sestrou ale vždy pravidelně létala. Tak moc jí na rodině záleželo. Když přišla pandemie koronaviru, své blízké dlouho neviděla. Až po dvou letech přicestovala domů a nestačila se divit.
Kvůli pandemii jsem se skoro dva roky nedostala do Čech. Už patnáct let totiž žiju v Anglii. Našla jsem si zde muže i dobrou práci. Domů mě to táhne jen za rodinou.
V Čechách spím pokaždé u sestry
Mám mladší sestru Romanu, která žije s manželem v domečku na okraji Prahy. Máma nám zemřela před osmi lety a táta si po čase našel novou partnerku Marii, se kterou bydlí na Zličíně. Romča mi při pobytu v Čechách vždycky poskytne střechu nad hlavou.
U táty se mi moc být nechce, protože k Marii nemám zrovna vřelý vztah. Táta se svého času zlobil, že jsem odjela za hranice. Pak se ale umoudřil a vlastně na mě začal být i pyšný. Od té doby, co žiju v Anglii, jezdím domů pravidelně. Každé tři měsíce sem létám alespoň na prodloužený víkend. Nebo když má někdo z rodiny narozeniny, snažím se tu být s nimi.
Dokud neměla Romča děti, čas od času za mnou přiletěla a týden jsme byly jen spolu. Táta za mnou za celou dobu byl asi pětkrát. Nemám mu to za zlé, bylo to moje rozhodnutí žít někde jinde. Nicméně teď k jádru pudla. Když přišla pandemie covidu, bylo mi jasné, že se nějaký ten měsíc s rodinou neuvidím.
Kvůli covidu jsem nemohla vidět rodinu
První týdny jsem to nesla docela statečně. Se ségrou jsme si pravidelně volaly a udržovaly kontakt. I táta občas zvedl telefon. Netušila jsem ale, že bude naše odloučení tak dlouhé. Když uplynul první rok, co jsme se neviděli, bylo mi z toho do breku. Ségra má dvě malé děti, které mě skoro neznají. To mě štve asi ze všeho nejvíc.
Já sama děti nemám a ani je neplánuji. Často jsem ségře brečela do telefonu, že je mi smutno. Utěšovala mě, že se určitě brzy uvidíme. Když se situace trochu zlepšila a já mohla letět domů, tak to zase nešlo kvůli pracovním povinnostem. Šéf mi zkrátka nedal dovolenou a já musela odlet opět odložit.
Do Čech se mi podařilo dostat až letos v srpnu. Strašně jsem se na všechny těšila. Táta vždycky přijel k ségře a byl s námi celý týden. Teď ale bylo něco jinak. Táta se vymluvil, že mě nemůže vyzvednout na letišti, takže jsem musela po svých. Když jsem konečně dojela k Romče, chovala se ke mně značně odtažitě.
Táta se bál nákazy, takže za mnou nepřijel
Brala si v mé přítomnosti respirátor, ačkoliv nemusela. Měla jsem negativní test na covid. Její děti mi nesměly dát ani pusu. Snažila jsem se to brát sportovně. ,,Tak mají strach,“ říkala jsem si. Později ze ségry vylezlo, že oni s manželem jsou očkovaní. Přestávalo mi to dávat smysl, proč se mě tedy bojí. Nesedělo mi ani to, že se táta za celé dva dny ani neukázal.
Zavolala jsem mu, abych se zeptala, kdy se uvidíme. Jeho odpověď mě rozbrečela. ,,Nejsi očkovaná, pokud vím. Já to nemohu riskovat. Jsem riziková skupina, takže je mi líto. To, že se Romča nebojí a má tě u sebe, raději komentovat nebudu,“ prohlásil stroze a zavěsil. Romča nakonec trochu roztála a domácí opatření zrušila. Zpět do Anglie jsem odletěla rozladěná. Tátu zjevně tak moc netrápí, že skoro dva roky neviděl vlastní dítě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
