Facebook
Instagram
Gábina kvůli alkoholu přišla o všechno. O manžela, syna i rodinu. Zbyla jí jen ta láhev, a tak se upíjela k smrti. Jednoho dne se rozhodla se, že své trápení zkrátí a z tohoto světa odejde. Jenže někdo ji neustále rušil. Věří, že šlo o znamení.
Můj příběh je velmi intimní. Odkrývám tím svoji temnou minulost. Před několika lety jsem stála na životní křižovatce. Propadla jsem alkoholu. Ten mi sebral manžela, dítě a v neposlední řadě rodiče, kteří nade mnou zlomili hůl. Nemám jim to za zlé, protože kvůli svojí závislosti jsem se nemohla starat o syna.
Dostala jsem se do depresí
Už jsem neměla nic. Jediného přítele, který by mi řekl: ,,To dáš, to bude dobrý.“ Každý se ode mě držel dál. Po několika eskapádách jsem musela dát syna Tobiáše k rodičům, protože jsem se o něj nedokázala postarat. Žila jsem z jedné kocoviny do druhé, neměla práci. Jen ten zpropadený alkohol.
Měla jsem pocit, že on mi rozumí. Vždycky, když jsem se napila, na malý okamžik jsem se cítila o něco lépe. Dokázala jsem lépe snášet sama sebe. Svého času jsem nevěděla, co je za den, jaké je roční období a jak se má můj syn. Dny se cvrkly na polehávání v posteli a popíjení jedné láhve za druhou.
Ne vždycky byl alkohol přítel. Dokázal mě pěkně svázat a dostat do úzkostí a depresí. Bylo to začarovaný kruh, ze kterého vedla jediná cesta. Často jsem zaháněla myšlenku, že bude nejlepší to celé ukončit. Jen jsem se nemohla rozhodnout, jaký druh smrti si zvolím. Mám skočit z mostu? Oběsit se v lese? Nakonec jsem si zvolila spolykat prášky.
Rozhodla jsem se pro sebevraždu
Ještě z dob, kdy jsem docházela k doktorům, kteří mi dávaly léky na deprese, jsem jich doma měla zásobu. Jednoho mrazivého rána jsem cítila, že ten den přišel. Den, kdy světu ulevím tím, že z něj odejdu. Posadila jsem se ke stolu a dala si tři panáky na posilněnou. Nahlas jsem promlouvala k synovi: ,,Miluju tě, ale takhle to bude lepší.“
,,Mami, tati, moc vám za všechno děkuji. Vím, že jste to se mnou neměli lehké. Vděčím vám za hodně. Dobře se mi postarejte o Tobíka,“ pokračovala jsem v loučení. Už zbývalo jen pár přátel. Promluvila jsem ke kamarádce z dětství, která to se mnou vydržela nejdéle. Když už mě nikdo nenapadnul, otevřela jsem první plato s léky. ,,Bude to tak lepší, určitě,“ ubezpečovala jsem se.
V hrsti jsem měla několik prášků a na stole nalitého panáka. Doufala jsem, že to půjde rychle. Několik dní možná týdnů jsem pořádně nejedla, žaludek jsem měla jak na vodě, respektive na vodce. ,,Tak se tu všichni mějte,“ zamumlala jsem a chtěla do sebe prášky hodit. Vtom mi zazvonil telefon, bylo to neznámé číslo. Když jsem to zvedla, nikdo tam nebyl.
Přišlo znamení, že to nemám dělat
Pro jistotu jsem telefon vypnula a chtěla svoje dílo dokončit. Jenže v tu ránu někdo zabouchal na okno. Vztekle jsem vstala a šla se podívat, kdo to je. Bydlím v přízemí, takže jsem jen vykoukla ven. Nikdo tam nebyl. Začínalo mě to věčné vyrušování rozčilovat. ,,Nikdo mě neshání, jak je rok dlouhý, a dnes mě furt někdo ruší?“ spílala jsem holým stěnám.
Pak někdo zabouchal na dveře. Venku ale opět pusto prázdno. Když jsem se vrátila ke stolu, ležel tam malý křížek, který jsem roky považovala za ztracený. Vzala jsem ho do ruky a ucítila naději. Prášky jsem hodila do koše a zavolala na kliniku pro alkoholiky. Jsem čistá už čtyři roky. Mám syna opět u sebe. Rodina a přátelé mě také vzali na milost. Věřím, že to vyrušení bylo znamení z vyšších míst.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
