Míša (32): Sesypala jsem se na nejdepresivnější den v roce. Teď už vím, že úzkost není slabost

Zpětně vidím, jak šíleně urputně jsem roky hrála roli silné holky, která vše zvládne, ničeho se nelekne, před žádnou životní překážkou se nezastaví. Zřejmě proto jsem se občas probouzela s tlakem na hrudi a nevysvětlitelnou úzkostí. Obvykle jsem si pak opakovala věty typu: „Koukej se sebrat, bábovko, jiní to mají daleko horší.“ Ostatně podobné rady a poznámky jsem slýchala celé dětství. Dva roky jsem své stále větší propady popírala a potlačovala, až se začátkem minulého roku sesypalo úplně všechno. Přítel odešel a já zůstala sama se svou vnitřní temnotou.

Lukáš (35): Jako kluk jsem nesnášel chodit koledovat, koktal jsem a trpěl sociální úzkostí. Rodina se mi dodnes posmívá

Doma jsem se styděla i za nemoc

Vyrůstala jsem v rodině, kde se chyby neodpouštěly. Známky horší než jedničky znamenaly selhání, emoce a dokonce i nemoc byla slabost. I jako dospělá jsem se bála při návštěvě mámy zakašlat, že mě označí za „chcípáčka“. „Musíš zabrat. Přestaň fňukat. Zatni zuby,“ slýchala jsem jako malá, když mi bylo úzko. Naučila jsem se být na sebe tvrdá a náročná, až krutá.

Když přišly úzkosti, obvinila jsem se, že jsem slabá. „Tohle přece zvládneš sama,“ opakovala jsem si. Místo úlevy ale přišla únava a stud. Přítel, kterému jedinému jsem se občas svěřila, mi říkal: „Já ti fakt nerozumím, proč jsi na sebe tak tvrdá? Měla bys to řešit s psychologem…“ To jsem ale nechtěla slyšet. No a pak, začátkem minulého roku, přítel odešel.

Magda (38): Manžel mě přesvědčil, ať zůstanu doma kvůli dětem. Když odešel k mladší milence, zbyly mi jen děti, dům a deprese

Komu mám zavolat?

Bylo to přesně před rokem, třetí pondělí v lednu, až později mi došlo, jak symbolické to bylo. Jde prý o nejdepresivnější den v roce! Jak jinak mi měl život naznačit, že mám opravdu vážný problém? Stála jsem na svém balkoně v desátém patře a dívala se dolů. V hlavě mi znělo jediné: „Už nemohu.“

Ale nakonec jsem si sedla na studenou zem a rozbrečela se. Strašně moc jsem potřebovala s někým mluvit. Ale komu volat? Nakonec jsem zavolala na krizovou linku. Žena na druhém konci mi řekla: „Jsem tady, povídejte.“ Dlouhé minuty mě pak poslouchala a já úplně poprvé řekla nahlas všechno, co jsem tak dlouho dusila.

Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém

Chodím na terapie

Tehdy jsem v sobě našla jiskřičku odhodlání ke změně. „Přeci si nenechám ve třiceti ukrást život!“ pomyslela jsem si. Našla jsem psychologa a nevzpouzela se, když mi jako první pomoc předepsal antidepresiva. I když jsem samozřejmě opět bojovala s tím, že je to selhání. A také jsem začala chodit na terapie, které mi velice pomáhají.

Pořád jsou samozřejmě „černé dny“, kdy je mi těžko a já si říkám: „Zase to nezvládám.“ Ale už vím, že o tom můžu mluvit, že to občas subjektivně cítím jako selhání, ale objektivně to tak rozhodně není. Někdy přemýšlím, kde bych dnes byla, kdybych tehdy nenašla odvahu a nevytočila číslo krizové linky.

Nebuďte na svá trápení sami

Máte-li psychické potíže, obraťte se na odborníky. Kontaktujte například zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Darja (31): Celý život se trápím a vše vidím černě. Až náhodná akce mi otevřela oči a dovolila mi problém řešit

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].