Facebook
Instagram
Simona neměla nikdy žádného mazlíčka, ale kdyby si mohla vybrat, pořídila by si psa. Její přítel Aleš je ale milovník koček a doma jednu má. Simona se na ni snažila zvyknout a neměly se moc rády, jakmile u něj ale začala bydlet, pochopila, kdo je u Aleše na prvním místě.
Nikdy jsem neměla žádného domácího mazlíčka, a když se mě na prvním rande Aleš zeptal, jestli jsem spíš milovník psů nebo koček, vyhrkla jsem ze sebe, že jednoznačně psů. Aleš se smál a dodal, že to bude asi problém, protože má doma kočku.
Pro mě to ale nebyla překážka, Aleš se mi líbil a nějaká kočka mě nemohla zastavit. Když jsem k němu přišla poprvé domů, na gauči si hověla bílá chlupatá koule. „To je Kočka,“ řekl pyšně Aleš a já se zeptala, jak se jmenuje. „No Kočka“. Bylo to originální a líbilo se mi to, chtěla jsem si Kočku pohladit, ale sekla mě tak drápem, že jsem leknutím nadskočila. Aleš si ji hned vzal do náruče a uklidňoval ji a já se snažila dělat, že jsem úplně v pohodě.
Neměly jsme se moc rády
Vždycky, když jsem přišla, byla nastartovaná a já si jí radši nevšímala. Aleš na ni žvatlal a mně to přišlo divné, ovšem když odešla, měl oči jen pro mě. Po nějaké době mi nabídl, abych se k němu nastěhovala, a já neváhala. Jenže Kočka nebrala vůbec v potaz, že se nastěhoval někdo nový a dělala mi neustále naschvály. Rozdrápala mi nové svetry, spala na mém polštáři, nenechala se ode mě pohladit a často jsem od ní byla poškrábaná. Párkrát jsem Alešovi vyčetla, že místo toho, aby politoval mě, tak utěšuje Kočku.
Když jsme slavili první Vánoce, nakoupila jsem spoustu dárků, ozdobila stromeček a těšila se na večer. Pod stromečkem přibyly další krabice a mezi nimi jedna obrovská, úhledně zabalená. Když ji Aleš vzal a postavil doprostřed obýváku, natěšeně jsem se na ní vrhla. „Brzdi! To není pro tebe,“ zastavil mě a rozbalil ji. Byl to obří kočičí dům a já málem upadla do mdlob. Zabíralo to strašně moc místa, ale Kočka byla spokojená. Já jsem dostala jenom náušnice, zbytek menších dárků byly pamlsky, hračky a všelijaké kočičí nesmysly.
Kočičí dítě
Přesto jsme se spolu snažili koexistovat, ale ten obří kočičí barák v obýváku mě neskutečně rozčiloval. Začala jsem se s Alešem bavit o tom, jestli by někdy chtěl dítě a dokáže si představit, že bychom ho vychovávali u něj doma. On v tom neviděl problém, naopak hned vstal a názorně ukazoval, kde by byla postýlka a další věci. Smála jsem se a říkala jsem, že by ovšem musel Kočky dům dát pryč, ale s tím on nesouhlasil. Za týden k nám přišel balíček a Aleš na mě mrkal, ať ho rozbalím. „To je pro mě?“ vykřikla jsem nadšením a začala rozbalovat. Bylo to krásné polstrované dětské křeslo, takový malý trůn. On mi ale radost vzápětí zkazil. „To je pro Kočku. Jako kdybychom měli dítě,“ a dal ho vedle našeho gauče.
Normálně mě to rozbrečelo a ve vzteku jsem si šla balit věci. Pořád jenom Kočka, Kočka, Kočka. „Víš co? Můžeš mít dítě s Kočkou, když ji tak miluješ,“ vpálila jsem mu do obličeje a odstěhovala se. Čeho je moc, toho je příliš.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
