Facebook
Instagram
Jana měla partnera Miloše, se kterým pořád něco podnikali a o rodině zatím neuvažovali. Jednou Miloš přivedl domů psa. Byli oba rádi, ale u Jany se projevila velká alergie. Snažila se brát léky, jenže ty jí přivodily další potíže. Když už to déle nešlo snášet, musel si Miloš vybrat.
S Milošem jsme byli takový akční pár. Neustále jsme jezdili na výlety, sportovali jsme a soupeřili, kdo bude lepší. Když se nás přátelé ptali, kdy založíme rodinu, začali jsme se oba smát. Měli jsme tak nabitý program a spoustu plánů, že jsme o tom ještě neuvažovali.
Jenže jednoho dne přivedl Miloš domů překvapení. „Zavři oči,“ řekl a podal mi něco do ruky. Úplně jsem se lekla, v náruči jsem měla chlupatého pejska a ten se mě samou radostí snažil celou olízat. Docela mě to překvapilo, pes byl přeci jen velký závazek, ale Miloš byl přesvědčený, že nám v ničem bránit nebude a bude podnikat výlety s námi. „Navíc aspoň zjistíme, jestli se o něj dokážeme starat,“ smál se a já souhlasila.
Začala jsem na něj být alergická
Každé ráno jsem před odchodem do práce venčila Andyho a odpoledne jsme ho brávali sebou. Vadilo mi jen, že z něj všude byly chlupy. Miloš ho nechtěl nechat spávat na zemi, a tak spal s námi v posteli. Já jsem nikdy psa neměla, ani nikdo, koho jsem znala, takže jsem vůbec netušila, že mám na psy alergii. Začala jsem strašně kýchat, pálily mě oči a pořád jsem smrkala. Milošovi to bylo líto, nic takového jsme opravdu netušili, a tak jsem brala prášky.
Jenže ty mi zabíraly jen trochu. Po jiných prášcích jsem zase bývala ospalá a takto se to prostě nedalo dlouho vydržet. Snažila jsem se Andyho naučit, aby spal ve svém pelíšku a nechodil na gauč, ale v našem malém bytě před ním nebylo úniku. Dokonce jsem koupila čističku vzduchu, jenže se to nezlepšilo.
Nedalo se to vydržet
Navrhla jsem proto opatrně Milošovi, abychom ho někomu věnovali a budeme ho vídat, jen ho prostě nemůžeme mít v bytě. Ale nechtěl o tom slyšet. Prý je spousta lidí, kteří jsou alergičtí a mají doma psa, navíc si na něj zvykl a když jsem bývala déle v práci, nebyl aspoň sám. Apelovala jsem na něj každý den, že už nemůžu a nebudu brát léky do konce života.
Začínala jsem mít vztek i na Andyho, i když za to nemohl. Prakticky se o něj staral už jen Miloš. Když jsem v noci spala a probudila jsem se s tím, že se mi blbě dýchá, zjistila jsem, že mi Andy leží u hlavy. A tak jsem dala Milošovi na vybranou. „Buď já, nebo pes. Je mi líto, ale musíš si vybrat,“ řekla jsem a očekávala, že začnu pomalu balit psí věci do krabice.
A tak si vybral
Ale Miloš mě šokoval. Řekl, že ten pes za to nemůže, jsou nejlepší kamarádi a on se ho nevzdá. Demonstrativně jsem si sbalila věci a odešla na čas k rodičům. Pořád jsem doufala, že se Miloš vzpamatuje a napíše, že Andy už je pryč. Ale nenapsal. Vlastně už mi ani neodepisoval. Rozhodl se pro němou tvář a bez mrknutí mě oka nechal odejít. Ještě dlouho poté jsem nacházela chlupy na svém oblečení.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
