Lenka (30): Ve dvaceti jsem začala přicházet o vlasy i obočí. Ač jsem se s tím naučila žít, randit se pořád bojím

Nikdy bych si nemyslela, že mě může něco podobného potkat. Jako dítě jsem mívala vlasů dost a chloupky v obočí rovněž. Nemusela jsem se líčit a „dodělávat“, jednoduše jsem si luxus - ráno vstát a málem ještě v pyžamu vyrazit do školy - mohla dovolit. Dnes už to tak snadné není.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavla (31): Sestra pomlouvala mého syna, že s dlouhými vlasy vypadá jako holka. Když byl u ní na prázdninách, sáhla po nůžkách

Nikdy jsem se nemusela líčit

Nad nalíčenými ženami jsem jako holka nechápavě kroutila hlavou a ani v osmnácti jsem nepoužívala žádnou dekorativní kosmetiku. Nač rtěnka nebo řasenka? Všechno mi připadalo zbytečné a já chodila tak, jak mě příroda stvořila. Hlouběji mě neoslovila ani móda, takže jsem dávala prostor jiným radovánkám než každodennímu řešení, co na sebe.

Pokud někdo přemýšlí, jestli jsem byla od přírody krásná, tak ano. Pleť jsem vždy měla čistou, zuby bez kazu a k hnědým vlasům zelené oči. Holky na střední mě sice přemlouvaly, abych se obarvila načerveno, že pak mi to bude ještě více slušet, ale já odmítla. Jeden by si myslel, že přírodní dívka nemůže mít se vzhledem problém. Jenže…

Mohlo by Vás zajímat:

Rostislav (38): Nejsem otcem svého syna, ale stejně lidé říkají, že mi z oka vypadl. Pravdu raději nikomu neprozradím

Po dvacítce mi začaly vypadávat vlasy a obočí

Už když jsem překročila dvacítku, začaly mi vypadávat vlasy. Zprvu jsem problému nevěnovala pozornost, pak jsem ale zbystřila. Navštívila jsem lékaře, několik lékařů… Přesto mi žádný z nich nedovedl vysvětlit, oč jde. Hormonální hladinu jsem měla v pořádku a negativně vycházely i další testy. Byla jsem úplně zdravá, jenže vlasy odcházely, stejně jako obočí. Lékaři se nakonec shodli, že půjde o genetickou záležitost, což znamená, že někdo v mé rodové linii, konkrétně žena, měla tentýž problém. Jenže kdo? To už jsem nezjistila.

Co mi naopak zůstalo, byly oči pro pláč při každodenním pohledu do zrcadla. Naši mě sice přesvědčili, že jiné dívky, které zápolí třeba s onkologickými chorobami, to mají stokrát těžší, jenže ani můj život není lehký jako pírko. Abych alespoň „nějak“ vypadala, musela jsem se začít nejen líčit, ale především si falešné obočí pracně domalovávat. Permanentní tetování se mi totiž na kůži příliš nechytá. Z holky, která kosmetiku neřešila, se stala žena, stojící nuceně i několik hodin před zrcadlem.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (41): Přišla jsem o podnikání i partnera, ve čtyřiceti jsem se musela vrátit k mámě. Nevím, co z toho je horší

Musím nosit paruku a bojím se randit

Podobný osud potkal i mé vlasy, ze kterých mi nezbylo skoro nic, a tak jsem musela ušetřit na paruku. Výsledný efekt není špatný, protože se všemi těmi úpravami vypadám jako nějaká slavná zpěvačka, jenže… S nepřirozenou vizáží se mi obtížně shání zaměstnání a ještě hůře vztah. Neumím si totiž představit, že bych se měla vedle svého přítele ráno probudit a on mě viděl plešatou a bez obočí.

Možná, že jednoho dne potkám člověka, kterému se otevřu, ale prozatím jsem raději sama. Psychickou zátěž, kterou mi má vizáž přináší, zpracovávám postupně a za úspěch beru už jen to, že jsem po letech konečně přestala závidět jiným ženám, které mají vlasy a obočí od přírody.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Melanie (35): Celý život mě trápila velká prsa. Přes manželovy protesty jsem se rozhodla k radikálnímu kroku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.