Facebook
Instagram
Existují lidé, kteří mají život skutečně složitý, přesto si většina z nás dělá vrásky spíše ze zbytečností. Vadí nám, že máme křivé zuby, malá prsa, nezáživnou práci, ošklivý byt nebo málo sledovatelů na sítích. Starosti to jistě jsou, jen leckdy zveličujeme jejich význam. To Marii denně ukazuje, co jsou skutečné hodnoty, nevidomý spolupracovník Adam.
Jako dítě jsem si pořád na něco stěžovala. Vadilo mi, že nemáme barevnou televizi, zatímco kamarádka ano, že máma neumí šít, zatímco babička mé spolužačce Zdeně vyšívá prvotřídní modely dle zahraničních časopisů, anebo to, že jsem v devadesátkách dostávala omezené kapesné.
Jako mladou mě trápily nejrůznější malichernosti
Úplně vidím, jak jsme jednou jeli s třídní učitelkou na výlet do města, a protože vyšla cestou z muzea domů pauza, zastavili jsme se venku u stánků. Zatímco si ostatní děti dopřávali zmrzlinu, sladkosti i všelijaké suvenýry takřka neomezeně, já v ruce převracela dvacetikorunu a nevěděla, jestli koupit památeční odznáček, nebo lízátko. Dnes vím, že rodiče ty peníze prostě neměli, ale já tehdy cítila křivdu, která ne a ne zmizet.
Podobná situace přišla i později. To mě zase trápilo, že mám moc malá prsa nebo příliš křivé zuby. Potíže se různě provazovaly, a když mě pak po základce nevzali na konzervatoř, myslela jsem, že nastal konec světa. Z nouze jsem sice vystudovala obyčejnou střední a pak absolvovala tři roky na vysoké, obor sociální služby, ale radost nepřicházela.
Pomáhat jiným bylo sice fajn, přesto nešlo o žádný med. Byla jsem tudíž protivná a nakonec z nouze vzala místo asistenta pedagoga na jedné specializované škole. Až tam mě čekala obrovská zkušenost, navíc jasně ukazující, co může být v životě skutečně důležité, a co naopak banální.
Nevidomý kolega žil jako běžně vidící lidé a nestěžoval si
Adama, jen o kousek staršího kluka, nešlo přehlédnout. Působil na první pohled příjemně a hlavně dovedl se velmi kultivovaně oblékat. Nenosil tenisky, vytahaná trička nebo kraťasy, ale vždy košile, nažehlené pánské kalhoty s puky a polobotky. Jeho vzhled ovšem nebylo to první, co mě na něm zaujalo. Byl totiž nevidomý a já mu, jakožto místnímu vyučujícímu, měla pomáhat.
Chvíli jsem sice tápala, co a jak, protože jsem až dosud s žádným nevidomým neměla osobní zkušenost, ale najednou, jako by se přede mnou otevřel nový svět. Adam sice potřeboval, abych za něj psala kupříkladu známky do výkazů anebo ho občas nasměrovala, co kde je, přesto působil spíše dojmem, jako by viděl. Do školy i ze školy chodíval sám, jen s bílou holí, a já se první měsíce ustavičně přistihovala, že s ním jednám jako s kýmkoliv jiným. Zdálo se mi to až neuvěřitelné. Zvlášť, když jsem si některé věci ve volném čase vyzkoušela „bez očí“ sama…
Teprve tehdy mi došlo, jaký život asi musí Adam, který o zrak přišel v patnácti při vážné nehodě, vést, a hlavně, jak silný musí být, aby se ze svého hendikepu nezbláznil. A přece, nezblázní se, ba co více, nestěžuje si! Vidící přítelkyně mu sice s ledasčím pomáhá, ale on sám si už říká, co a jak chce. Rád chodívá do přírody, na koncerty vážné hudby a nestraní se zábavy, třebaže z ní nemá ani zdaleka tolik, co běžní lidé… A já? Právě díky němu jsem našla jakousi životní stabilitu a přestala se už konečně trápit malichernostmi typu malých prsou nebo vyšší ceny za rohlík. Vždyť co je to proti doživotní slepotě?! Díky Adamovi navíc už vím i to, že člověk může zvládnout skutečně mnoho, jen musí chtít.
Další příběhy ze života →
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
