Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Životní úroveň lidí, kteří odcházejí do důchodu, se může rapidně snížit. Pokud jsou ale dva a mají dva důchody, případně si přivydělávají, pak jim je hej. Přesto se najdou tací, kteří lamentují a snaží se přilepšit si všelijak – třeba i sbíráním všeho možného. Jako Mariin manžel.
S Karlem jsme si nikdy nežili špatně, ale ve chvíli, kdy jsme odešli do důchodu, začal se můj manžel bát, že "nepřežije". A v poslední době kvůli svému "přežití" dělá neuvěřitelné věci.
V mládí jsme si žili skromně
Když se vrátím do našich mladých let, bylo to ještě samozřejmě za minulého režimu, patřili jsme spíš mezi ty chudší. Můj plat se pohyboval kolem patnácti set korun, manžel na tom byl o něco lépe. Přesto jsme s penězi vyšli, a ještě něco málo ušetřili.
"Stačí mi bramborák, nic složitého," slýchávala jsem. Jasně, brambory byly za hubičku a k tomu jsme měli přilepšení ze zahrádky. Když přišly děti, trochu jsme se museli uskromnit, ale nikdy jsme si nestěžovali – bylo nám všem spolu dobře a to bylo hlavní. A dokonce jsme si zajeli i na dovolenou do Bulharska!
Manžel se na stará kolena začal bát chudoby
S nástupem kapitalismu jsme pokukovali po podnikání, ale nakonec jsme se do ničeho nepustili. Pracovali jsme "na někoho jiného", jak neopomněl manžel často zdůraznit, ale špatně jsme si nežili. Děti vylétly z hnízda a pak se přiblížil důchod. "Já nejsem žádnej důchodce!" vykřikoval manžel ve chvíli, kdy ho neminulo propouštění pro nadbytečnost – byl jasně na řadě, už pro svůj důchodový věk. Snažil se najít si nějakou práci na přilepšenou, ale nedařilo se mu.
Já naopak důchod uvítala s tím, že konečně budu mít čas na svoje zájmy, na knížky a taky na kafíčka s kamarádkami. Jenomže pomalu si na ně nemůžu zajít, protože doma slyším: "Zase jdeš utrácet s těma slepicema!?" Jak mě nikdy manžel nekontroloval, dneska sleduje každou korunu, kterou vydáme. Nemáme žádné zvláštní úspory, nájem je drahý, a tak se bojí – víc než já – že dojdeme s penězi na dno. "Mám strach z chudoby!" mele pořád dokola.
Manžel každé ráno vybírá popelnice
Jedním z nápadů mého manžela bylo – aby nám přilepšil – jít pracovat k popelářům. "Určitě si přijdou na skvělé věci," mudroval – a nechtěl poslouchat, že v tom, co spadne do popelářského vozu, se nikdo nepřehrabuje. Zato v popelnicích to lze, a tak se do toho Karel pustil. Bydlíme v domku, kolem nás jsou běžné popelnice a Karel každý den ráno, ještě za úsvitu, všechny obchází, jestli v nich nenajde nějaký poklad.
Přestože by se mělo třídit, našel už leccos: staré papuče, rozbitý fen, plastové autíčko, nafukovací kruh, skleněné i plastové lékovky, ale i všelijaké kelímky… Všechno mi nosí domů s tím, že by se to mohlo někdy hodit. Nedávno to zdokonalil a bez uzardění se hrabe v kontejneru na papír a nosí mi domů potrhané časopisy, prý "abych měla co číst". Včera se nechal slyšet, že bude jezdit autobusem do sběrného dvora ve městě a to teprve uvidím, jak nám přilepší!
Stydím se už pomalu vyjít na ulici, protože se činnost
mého muže samozřejmě rozkřikla, ať se plíží po ulicích sebevíc. Došlo to tak daleko, že na
mě před hodinkou zazvonila sousedka a škodolibě se otázala: „Vyhazujeme starý mixér, nechcete ho? Aby Karel nemusel do popelnice…“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
