Facebook
Instagram
Milena se coby vdova upnula na rodinu svého syna. Kdykoliv snacha potřebuje, pohlídá vnoučata, a snaží se pomáhat i jinak. Jenže poslední dobou si uvědomila, že když ona něco potřebuje, všichni to ignorují.
Už několik let žiju pro rodinu svého jediného syna. Když byla snacha těhotná, chodila jsem jim pravidelně uklízet byt.
Pro mladé jsem vařila a chodila k nim uklízet
Nechtěla jsem, aby se snacha zbytečně vysilovala. Syn je hodně pracovně vytížený, a tak vím, že doma moc nepomáhá. Proto jsem se nabídla, že kdyby bylo potřeba, jsem k dispozici. Netrvalo dlouho a chodila jsem uklízet pravidelně. Když jsem snachu viděla, jak špatně nesla těhotenství, vůbec mě nenapadlo, že by chudák třeba myla okna. A protože jsem po práci neměla co dělat, dvakrát týdně jsem navařila a jídlo jim odvezla.
Když mě syn viděl s taškami, měl úsměv od ucha k uchu. „Maminko, ty jsi stejně nejlepší,“ objal mě a poděkoval za jídlo. A takto to šlo celé snašino těhotenství. Když se narodil vnuk, s pomocí jsem nepřestala. Naopak. Pravidelně jsem vozila kočárek, aby si snacha mohla odpočinout. A přísahám, že jsem vše dělala ráda a viděla jsem v tom nový smysl života. Dojalo mě, že mě mladí pozvali, abych s nimi strávila Štědrý den.
Zlomila jsem si ruku a všichni se na mě vykašlali
Samozřejmě jsem uvařila slavnostní večeři, napekla vánočky a cukroví. Trochu mě zarazilo, že nikdo neměl čas, aby pro mě dojel, ale poradila jsem si. Naskládala jsem jídlo do tašky na kolečkách a autobusem dojela k mladým. Užili jsme si příjemný čas v kruhu rodinném, který byl umocněn novinkou, že mladí čekají další miminko. „Mami, to budeš muset přidat. Teď už nebudeme stíhat vůbec,“ zubil se na mě syn. A snacha přikyvovala.
Tak jsem přidala. Když jsem nehlídala vnuka, vařila jsem nebo uklízela. Vedla jsem prakticky dvě domácnosti. A popravdě, začínala jsem cítit únavu. Jela jsem v tomto zápřahu několik let. Neznala jsem, co je to odpočinek, a vysílení si vybralo svou daň. Při cestě autobusem domů jsem si zlomila ruku. Po zasádrování mě propustili z nemocnice. Jaké bylo moje rozčarování, když si nikdo neudělal čas, aby mě odvezl domů. Syn byl v zaměstnání a nemohl se prý uvolnit. Snaše zase přišlo komplikované oblékat dvě děti. „Mamko, to zvládneš sama, ne? Kdyby to byla noha, bylo by to horší,“ omluvila se mi.
Rozhodla jsem se ve své dobročinnosti brzdit
Měla jsem na ruce sádru pět týdnů. Zlomenina se ale špatně hojila, takže jsem nakonec musela na operaci a po sundání obvazu ještě na dvě série rehabilitací. Asi je jasné, že nikdo neměl čas mě tam odvézt. Jezdila jsem autobusem nebo taxíkem. Podle toho, jak jsem se cítila. Byly dny, kdy mi bylo mizerně. Když jsem snachu poprosila, zda by mi nenakoupila, omluvila se, že sama nestíhá nakupovat ani pro svou rodinu, a doporučila mi, abych si jídlo objednala přes internet nebo ho domů nosila po pár kusech a šla víckrát.
Syn mi občas zavolal, jak se mi vede. Když jsem mu řekla, že potřebuji nakoupit, odkázal mě na snachu. Zvládla jsem to a měla jsem čas i přemýšlet. Když jsem byla na pomyslném dně, uvědomila jsem si, že jsem si kupovala zájem mladých. Dřela jsem v jejich domácnosti, jen abych byla nepostradatelná a oni mě potřebovali. Musím si najít jinou náplň volného času, ale takovou, kde budu i relaxovat nebo zažívat něco hezkého.
Vnoučata budu hlídat ráda, ale uklízet a vařit už ne. Nikomu nic vyčítat nebudu, ale vzala jsem si ponaučení. Až se mladí ozvou, kdy zase nastoupím jako uklízečka nebo kuchařka, slušně je odmítnu. Zdraví máme každý jenom jedno.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
