Facebook
Instagram
Paní Nora byla ráda, že se stala babičkou. Hodlala pomáhat s vnoučkem a věnovat mu všechen svůj čas. Jenže snacha jí po pár dnech dala stopku. Prý jsou její časté návštěvy a rady nežádoucí.
Když mi můj syn David (33) a jeho žena Veronika (32) řekli, že budu babičkou, málem jsem se zbláznila radostí. O dítěti předtím vůbec nemluvili. Tvrdili, že se nejdřív musí usadit a že mají ještě dost času. Nerozuměla jsem tomu, ale mlčela jsem.
Stala jsem se babičkou
Věděla jsem, že není nic horšího než se ptát: „Kdy už konečně budete mít děti?“ Trpělivě jsem čekala, až změní názor, ale ten den nepřicházel. Pomalu jsem ztrácela naději, že se někdy rozhodnou mít dítě.
Pak mi najednou oznámili, že Veronika je v šestnáctém týdnu těhotenství. Políbila jsem je oba, pogratulovala jim a nabídla, že až se miminko narodí, ráda pomůžu. Blížila jsem se k důchodovému věku a i když mi v práci nabízeli, abych ještě zůstala, neplánovala jsem to. Raději bych se věnovala vnoučeti.
Netrpělivě jsem odpočítávala dny do porodu a plánovala... V duchu jsem už viděla, jak držím miminko, hrdě vozím kočárek po sídlišti a povídám si s ostatními babičkami.
Veronika porodila před šesti měsíci. Když konečně přijela s malým Péťou domů, hned jsem spěchala k nim. Chtěla jsem, aby Veronika věděla, že není sama, že moje nabídka byla myšlena vážně.
Očekávala jsem, že to ocení, protože dneska se čím dál méně babiček chce podílet na výchově vnoučat. Raději je navštěvují jen občas a jinak se věnují svým vlastním záležitostem. Ale já jsem jiná! Byla jsem si jistá, že Veronika mou pomoc přijme s otevřenou náručí a bude mi vděčná. První dny byly úžasné. Veronika mě vítala s úsměvem, nechala mě starat se o malého a děkovala za pomoc. Jenže jak čas plynul, její nadšení mizelo...
Snacha odmítla mou pomoc
Když jsem přišla na návštěvu, Veronika převracela oči a vzdychala. Snažila se to dělat nenápadně, ale nejsem slepá! Později mi také dávala najevo svou nelibost. Cokoli jsem udělala, bylo špatně.
„Malý je oblečený moc teple! Nekrm ho, už má dost! Neber ho hned do náruče, když pláče...“ říkala mi často.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že mám větší zkušenosti s dětmi a vím, co dělám. Veronika ale neposlouchala. Čím víc jsem mluvila a dávala jí rady, tím víc byla nabručená. Myslela jsem si, že to jsou jen hormony a její chování se brzy změní.
Jenže místo aby se to zlepšovalo, bylo to jen horší. Nejsem hádavá, takže jsem její nálady nějakou dobu mlčky snášela, ale čeho je moc, toho je příliš! Jednoho dne, když na mě znovu vyjela s nějakými výčitkami, už jsem to nevydržela.
„Proč jsi na mě taková? Nezasloužím si to!“ vybuchla jsem.
Myslela jsem, že Veronika se stáhne a začne se omlouvat. Ale ona se mi podívala přímo do očí.
„Chceš to slyšet na rovinu, nebo oklikou?“ zeptala se.
„Samozřejmě že na rovinu. Víš, že si cením upřímnosti.“
„Dobře. Jsem unavená z tvých neustálých návštěv. Nechci každý den poslouchat tvoje rady. Péťa je můj syn a já vím, jak se o něj starat!“
„Já ti chci jen pomoct...“ vypravila jsem ze sebe šokovaně.
„Vím, jsem ti za to vděčná. Ale čeho je moc, toho je příliš. Když budu potřebovat pomoc, řeknu ti. Prosím, nechoď k nám každý den. Jednou nebo dvakrát týdně to stačí. A jen na pár hodin, ne celý den. Platí?“
Proč nemůžu vídat svého vnuka každý den?
Nebudu skrývat, že její slova mě velmi zabolela a rozhněvala. Nabízím jí svoje srdce a ona se ke mně chová takhle? Byla jsem tak rozrušená, že jsem popadla kabelku a odešla. Bála jsem se, že pokud zůstanu déle, řeknu něco, čeho bych mohla litovat.
Když jsem dorazila domů, zavolala jsem synovi a řekla mu, že s ním musím co nejdříve mluvit. Neměla jsem v úmyslu splnit Veroničinu žádost. Vídat vnoučka jednou nebo dvakrát týdně? To pro mě bylo nemyslitelné.
Doufala jsem, že David mě podpoří a vysvětlí Veronice, že její přání je nejen absurdní, ale pro mě také velmi zraňující. Přijel ke mně po práci. Posadila jsem ho ke stolu a podala mu štrúdl.
„Dnes jsem měla nepříjemný rozhovor s Veronikou,“ začala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.
„Vím, volala mi a všechno mi řekla,“ odpověděl.
„Takže můžu jít rovnou k věci. Doufám, že jí ještě dnes promluvíš do duše. Vždyť k vám chodím pro její dobro. Aby si odpočinula, postarala se o sebe. A ona místo toho, aby mi byla vděčná, se chová takhle!“
„Ale ona to nechce, alespoň ne teď. Chce být s malým sama, užívat si ho, cítit se jako matka. A to chápu. Prosím, nechoď k nám každý den. Věř mi, mami, je to pro ně nejlepší,“ díval se mi přímo do očí.
Vzpomněla jsem si na svou tchyni
Byla jsem v šoku a tak zaražená, že jsem na chvíli ztratila řeč. Můj syn podporoval svou ženu. To je v pořádku. Ale co já? Co moje pocity? Byla jsem tak rozčílená, že jsem ho vyhodila z domu.
Ještě ve dveřích opakoval, že ho to mrzí, ale je si jistý, že až si všechno v klidu promyslím, zlost mě přejde.
Měl pravdu. Když se mi to rozleželo v hlavě, začala jsem se na všechno koukat jinak. Vzpomněla jsem si, jak mě taky rozčilovalo, když moje tchyně seděla pořád u nás a zasypávala mě radami. A byla jsem vděčná manželovi, že se postavil na moji stranu.
Jenže Péťa mi moc chybí. Chtěla bych ho vídat častěji než jednou nebo dvakrát týdně. Mám přece spoustu volného času a srdce plné babičkovské lásky. Jak mám přimět Veroniku, aby to pochopila a dovolila mi vídat vnoučka častěji?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
