
Miloš minulý rok nastoupil do nového zaměstnání. Kolegové mu sedli a o to víc se těšil na vánoční večírek. Jenže byl nemile překvapen, z kolegů se vyklubali suchaři.
V minulém zaměstnání jsme to s kolegy uměli pořádně na vánočním večírku rozjet. Mnohdy jsme šli z večírku druhý den do práce. A právě tyto zážitky nás jako kolektiv stmelily.
Jediný klad starého zaměstnání
V minulém zaměstnání jsem pracoval jako dispečer. Velice psychicky náročné povolání, kde jsem cítil neúnosný tlak ze strany majitelů firmy, abych zorganizoval plynulost jejich kamionové dopravy a maximalizoval efektivitu. Na stejné pozici jsme seděli v kanceláři tři. Naše firma jednak kamiony vlastnila a také jsme prodávali jiným subjektům zajímavé tendry, které jsme vyhráli. Na tomto místě jsem vydržel necelých šest let. Šest let stresu, drsného prostředí a náročných nadřízených.
Páru jsme my zaměstnanci upustili jednou za rok právě na vánočním večírku. Jelikož jsme byli výhradně mužský kolektiv, zaměření bylo jasné. Majitelé pronajali nějakou hospodu, kde jsme měli zaplacené občerstvení a nalévalo se pivo zdarma. Tvrdý alkohol si každý platil sám. Občas nás vedení překvapilo nějakou pikantní zábavou. Nejednou se stalo, že nám na stole předvedla striptérka parádní představení.
Byla to pořádná pařba
Kolikrát se stalo, že jsme šli z večírku rovnou do práce. Doslova jsme se propili do střízlivého stavu. Když nás vyhodili z restaurace, šli jsme do nějakého nonstop baru a tam pokračovali po oficiální části v bujaré zábavě. Musím přiznat, že se s kolegy z minulého zaměstnání pravidelně vídáme a láká mě jít s nimi i na jejich vánoční večírek. Ze zaměstnání jsem odešel v dobrém, a tak jsem bývalým kolegům naznačil, že případné pozvání rád přijmu.
Současné zaměstnání mi vyhovuje svou pracovní náplní. Dělám práci, která mě baví, ale není tak psychicky náročná. Je zde smíšený kolektiv, a tak je mi jasné, že vánoční večírek bude jiného rázu. Ale přítomné ženy vnímám pozitivně a těšil jsem se, že popijeme, zatančíme a bude legrace. Pracuji ve velké společnosti, kde je padesát zaměstnanců. Minulý rok jsem dorazil poprvé na vánoční večírek a potěšilo mě, že byl přítomen diskžokej.
Komisní forma vánočního večírku mě otrávila
Nejprve proběhly oficiální proslovy. Poté se podávala večeře o několika chodech. Všichni spolu distingovaně konverzovali, a když začala hrát hudba, nikdo netančil. Dokonce byl diskžokej požádán, aby hrál tiše a zvuky jen dokreslovaly atmosféru. Vydržel jsem až do konce, ale musím přiznat, že jsem se nudil. Z našeho úzkého pracovního kolektivu to všichni zabalili po dvou hodinách, když skončila degustační večeře.
Pár kolegů se zdrželo do devíti hodin a vypili dvě deci vína. Korzovali se sklenkou v ruce a mísili se do ostatních skupinek. Z večírku jsem odcházel jako jeden z posledních v jedenáct hodin. Střízlivý a unavený z formálních témat, která se tam probírala. Něco tak nudného jsem dlouho nezažil. Všichni si tam hráli na noblesní osoby a smáli se méně než v práci v kanceláři. A přitom na mě kolega ještě odpoledne volal: „Kdo se ráno nestydí, večer se nebavil.“ Ale jsem přesvědčený, že pro něho to jsou plochá slova a nikdy si je neprožil.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.