Fit a krásnátestovánísoutěže

Cvičitelka Hanka Kynychová: Tři roky jsem žila s tyranem, bití už mi přišlo normální

+ 6 fotek+ 7 fotek
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Hanka Kynychová (52) patří k našim nejznámějším cvičitelkám. Za jejím úsměvem se ale skrývá hluboký šrám z minulosti. Byla typickou obětí domácího násilí, bití a smýkání za vlasy už jí začalo připadat normální. Po třech letech teroru našla odvahu odejít. Dnes má harmonické manželství a tři krásné děti.

Jana Jánská 7. září 2020

Začalo to plíživě. Nebylo jí ani pětadvacet, byla zamilovaná, jenže do špatného muže. Nejdříve přišly zákazy, pak omezování svobody. Následovaly rány, tahání za vlasy. „Byla jsem v tom zacyklená, měla jsem v hlavě, že za to mlácení vlastně můžu já,“ svěřila se Hanka v naší talkshow Na kafeečko, kterou moderuje herečka Miluše Bittnerová.

Hanka nakonec tyrana opustila a začala znovu. Dnes žije ve spokojeném manželství s Jindřichem Kynychem, mají spolu tři skvělé děti – nejstaršího Filipa a dvojčata Alexandru a Sofii.

O cvičení, dyslexii a dysgrafii

Bittnerová: Hanko, vždy, když jsem tě potkala, hlavou mi proběhlo: Musím začít cvičit! Kolik hodin denně ty vlastně trávíš cvičením?

Kynychová: Cvičení je zároveň moje práce, takže se snažím cvičit co nejvíce, abych potěšila co nejvíce lidí, takže v současné době mám asi čtrnáct hodin týdně. Cvičím v sobotu i neděli, lidi mají čas, protože v týdnu se třeba neurvou. Můj muž má rád takové ty siesty, že si sedneme s dětmi, uděláme si snídani, takže mám samozřejmě pořád na talíři, jestli bych aspoň v neděli nemohla být doma. (usmívá se)

Ty jsi někde přiznala, že jsi dyslektik a dysgrafik. Já bych to na tobě vůbec nepoznala.

Už jsem se s tím popasovala, ale v dětství jsem tím hodně trpěla. Největší trauma bylo, když mi máti řekla: Jestli se nebudeš učit, půjdeš do zvláštní školy. Ale ono by to ve výsledku bylo dobře, protože ve zvláštní škole by ti to pedagogové vysvětlili jiným způsobem. Naštěstí jsem měla skvělou učitelku Helenu Trnčíkovou, a ta mi to vždy speciálně vysvětlila. Díky téhle zkušenosti můžu doučovat moje děti, protože ty jsou všechny nějakým způsobem takhle lízlé.

Dyslexie, dysgrafie. Má z toho člověk nějakou depresi, snižuje to sebevědomí?

Ani ne, já se díky tomu naučila disciplíně. A aby ses vyrovnala společnosti, tak když nevíš „i“ nebo „y“, najdeš si jiné slovo, takže mám ohromnou slovní zásobu a učím to moje děti. Když holky třeba píšou textovky, tak jim odpovídám zpátky: Jo, že uš? A nemá tam být už? Snažím se využít každou minutu a posunovat je dál.

Takže jsi dodělala základku, a co bylo dál?

Chtěla jsem být moderní gymnastkou a jít na sportovní školu. Známky tomu ale neodpovídaly, a tak máma rozhodla, že půjdu na zahradnici. Pak jsem udělala ještě nástavbu, dostala se jako vychovatelka volnočasových aktivit do kroměřížského internátu a dodělala si pedagogické vzdělání.

Míša Kuklová otevřeně o rakovině: Říkám si, že jsem zdravá, jen pořezaná
Mohlo by Vás zajímat:

Míša Kuklová otevřeně o rakovině: Říkám si, že jsem zdravá, jen pořezaná

O domácím násilí

Já se chci zastavit ve tvých zhruba třiadvaceti letech, protože tam jsme došly – maturita, nástavba a také vztah. Ten byl asi zpočátku hezký, pak se ale změnil v něco, co teď můžeš nazvat peklo.

Je to životní etapa, která mě hodně posunula dál, dokážu vnímat ženy, které něco podobného prožily nebo prožívají. Je to okamžik, ke kterému se nerada vracím, ale tak to prostě bylo, pardon (rozpláče se). Já to téma nemám ráda…

To jsem nevěděla, to se moc omlouvám. Kdysi jsem byla na akci, kde jsi cvičila s holkama, které prožily domácí násilí, tak jsem nevěděla, že je to pro tebe tak bolavé…

Ne, to je v pořádku, to tam má být, to se tam má dostat, to tam klidně nechej v téhle talkshow… Já si dám vodu a bude to dobré.

Já vím, že je to těžké téma…

Ale jo, už je to dobré, už je to pryč…

Já se tě ptám, protože si myslím, že právě v tuto chvíli je přinejmenším jedna žena, která něco podobného zažívá. A možná, když se o tom budeme bavit, můžeme trochu pomoct. Člověk si často neuvědomí, že uvízl právě v domácím násilí…

Samozřejmě, to je pravda. Já jsem v tom vlastně také byla zacyklená. Začala jsem si vkládat do hlavy, že za všechno vlastně můžu já. A to je běžná věc, tohle ty ženy prožívají. Když stokrát slyšíš, že je to kvůli tobě, kdybys nedělala to a to, kdybys nešla tam a tam, tak začneš věřit tomu, že jsi opravdu pitomá a že tyhle situace sama spouštíš.

Takže je to tak, že ten člověk ti to jakoby vnutí do hlavy, že tomu sama uvěříš?

Jo, on je strašně silný, jeho osobnost je vůči tobě silná, protože ty jsi slabá.

Hodně z nás si určitě říká: Jak to mohla nechat dojít takhle daleko, vždyť musela poznat, že tohle je domácí násilí.

Zpočátku to nepoznáš, obvykle je to milý člověk. Já jsem v takovém vztahu byla tři čtyři roky, takže je to hezké, hezké, hezké, méně hezké, ještě trochu méně hezké a najednou se to začne blížit. Jenže ty už si na to mezitím zvykneš. Nevíš, jak z toho ven, protože to bude stres pro rodiče. Říkáš si, kde budeš bydlet. A to jsem neměla děti! Vezmi si, že tohle prožívá spousta žen, který už děti mají.

No a jak z toho ven?

Já jsem si prostě jednou sedla sama a řekla jsem si: Tak kde je problém, sakra? Odstěhuješ se, aby za tebou nemohl nikam chodit, aby tě nevyhledával, změníš si telefonní číslo… Ale než k tomu dojdeš, trvá to kolikrát třeba dvacet třicet let.

Takže to není impuls zvenčí…

Když někoho potkáš, je to o to lepší. Já jsem naštěstí potkala pár racionálních kamarádů, kteří mi říkali: Háňo, tohle už není dobré! A já si řekla: Aha, no jo! Také musíš být silná. Později jsme i se zástupci policie ženám na přednáškách říkali tohle: Můžete kdykoliv vykázat agresora, můžete být deset dní sama a on vám nesmí vlézt do vašeho teritoria. Nebo se můžete uchýlit do azylových domů, kde kolem sebe budete mít lidi, kteří vám pomohou zorientovat se a nabrat sílu k odchodu.

Jak v sobě najít to sebevědomí, tu sílu?

Já jsem hrozně vnímavá, empatická, takže když jsem o tom pohovořila s kamarády, tak přišlo něco jako prozření. Odražení se ode dna a prozření, takové to „jé, aha“, prostě aha-efekt. Dodnes si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem se rozhodla odejít. Bylo to v noci, já jsem se probudila a udělalo se mi ohromně. Jak se říká, spadl mi kámen ze srdce.

Domácí násilí není jen to, že dostaneš facku nebo tě někdo fyzicky napadne.

Může být i psychické a možná je to ještě horší. Já zažívala tu první variantu, ten psychický teror bych vážně nechtěla zažít. Musí to být možná ještě větší peklo, přece jen jsem pár příběhů takto týraných žen vyslechla. Snažila jsem se i poradit, ale asi jsem nebyla moc užitečná, ta psychika těch žen byla už hodně poškozená.

Herečka Michaela Tomešová: Očkování tříměsíčního miminka mi přišlo jako týrání
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Michaela Tomešová: Očkování tříměsíčního miminka mi přišlo jako týrání

O umělém oplodnění

Někdy mi přijde, že když přijde něco hodně zlého, vystřídá ho něco hodně dobrého. A já, když potkám tvého manžela a tvé děti, mám pocit, že to dobré jsou právě oni.

Určitě. Můj muž je strašně hodný, vždy mi pomáhal, i s dvojčaty. Za dva roky spolu budeme třicet let.

Já jsem vůbec netušila, vaše dvojčata nebyla počata přirozenou cestou. Podstoupila jsi umělé oplodnění.

No, protože jsem se rozhodla mít ty děti pozdě. Bylo mi devětatřicet, manžel je o sedm let starší, takže jsme nebyli ideální mladý pár. A pak, když mi paní doktorka oznámila, že ve mně bouchají dvě srdíčka, byla jsem nejšťastnější na světě. Vyšla jsem z kliniky ven a říkám: Jindřichu, máme tam dvojčata. Jindra si sedl a povídá: Dám si kafe. Asi mu došlo dřív než mně, co nás vlastně čeká.

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články

Zavří­t reklamu