Speciál: Průvodce kvalitouSpeciál: Hubněte s námiTestování

Mirka Čejková o postižené dceři: K porodu přišla opilá doktorka, skončilo to přidušeným dítětem

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Mirka Čejková patřila mezi nejoblíbenější tváře zpravodajství, z médií však nakonec odešla a nyní se živí jako profesionální koučka. Do toho se stará o rodinu, především o postiženou dceru Petru. Mirka v dubnu oslavila 59. narozeniny a nutno podotknout, že na prahu šedesátky vypadá naprosto skvěle.

Petra Járková 10. května 2021

Mirka Čejková vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, je tedy s podivem, že skončila v České televizi, kde moderovala hlavní zpravodajskou relaci. Poté odešla do tehdejší televize Premiéra, kde opět zakotvila ve zpravodajství. Nakonec se v roce 1999 objevovala po boku Pavla Zuny na TV Nova a uváděla televizní noviny. Roku 2002 z nich však odešla, aby se mohla věnovat rodině. Nakonec se do televize ještě vrátila, a to v roce 2006, kdy na Primě opět moderovala hlavní zprávy. V roce 2010 ale dostala výpověď a od té doby se prostředí televize vyhýbá. Nyní se na plný úvazek věnuje rodině a profesionálnímu koučinku.

Mirka byla třikrát vdaná. S podnikatelem Tomášem Všetečkou má postiženou dceru Petru, s golfistou Alexem Čejkou syny Alexe a Felixe. S třetím manželem Markem Vítem děti sice nemá, zato zážitků jistě víc než dost. O svém životě i práci si popovídala v talk show Na kafeečko s herečkou Miluškou Bittnerovou.

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii
Mohlo by Vás zajímat:

Tereza Těžká: Mám manžela a dva partnery, funguje to se vším všudy. Herečka z dokumentu V síti otevřeně o polyamorii

Bittnerová: Mirko, musím říct, že když jsem si pročítala různé články o vás, říkala jsem si: To není možné, kolik Pánbůh nadělil té ženské… Ale víte, co mě na vašem životě fascinuje úplně nejvíc? To je vaše dcera, abych se přiznala.
Čejková: Peťka?

Bittnerová: Upřímně řečeno, je to téma, které jsem pochopila až teď, co mám i já rok a půl starou dceru. Myslím si, že musí být strašně těžké vyrovnávat se s  jakýmkoliv handicapem dítěte. A já vím, že to slovo handicap asi nebudete mít ráda.
Čejková: Já to mám se slovy jinak, já slova beru.

Jasně, ale mohla byste se prosím vrátit do doby, kdy se Peťka narodila a kdy jste zjistili, že bude malinko jiná než jiné děti?
Ona je výrazně jiná. Chtěla bych říct, že mám tři děti. Ještě mám dva syny ve věku 23 a 20 let. A všechny tři děti jsem dostala za odměnu. Chápu, že vás zajímá Petra, ale musím říct, že mám i ty kluky, protože jsou pro mě důležití.

Jo a viděla jsem je na fotkách. Jsou to moc hezcí kluci.
Je vlastně dobře, že se na ně neptáte, protože oni jsou ti, kteří mi zakazují mluvit o rodině a o nich, protože chtějí samozřejmě mít svůj vlastní život.

Tak zdravíme Felixe a Alexe.
Petře je dneska třicet tři. Kluci už jsou dospělí a hrozně jako: Jsem dospělý a nemluv mi do toho… Petra je samozřejmě moje věčné dítě a vždycky bude. Ptala jste se na nějaký handicap. Já vím, to slovo mě zarazilo. Jak se s tím vyrovnávám? Já se s tím vlastně vůbec nevyrovnávám, prostě to je život, který žijete. Slovo vyrovnat se je pro mě něco na sílu. Něco jako panika, průšvih a co s tím…

A to jste na začátku neměla?
V kritických momentech svého života zažívám napojení na Boha, nevím, jestli to je nějaká ochrana, vlastně jsem nad tím nepřemýšlela. Ale tady je ještě na začátku důležitá jedna věc. Jedu si do porodnice s miminkem. Jedu si do porodnice a očekávám narození baletky. Neznala jsem pohlaví, jenom jsem cítila, že to bude dcera, strašně jsem se na ni těšila. A manžel taky. Jenže byl 25. únor, vítězný únor, a bohužel paní doktorka přišla k porodu opilá. Takže vlastně to všechno, co se stalo, se stalo u porodu. Byl to prostě špatně odvedený porod a přidušené dítě. Nám to ale nikdo neřekl a jediné, co na Pétě bylo jinak, bylo to, že měla velký poporodní nádor, takovou oteklou hlavičku. Ale v nemocnici jsme byly dlouho kvůli mně, protože mě tam dost zničili.

Strašně dlouho jsme se domnívali, že máme krásné velké, čtyřkilové a padesáticentimetrové děťátko, které páslo hříbátka. Na rozdíl od ostatních dětí zvedala hlavičku ne tři ale 15 centimetrů. Pak jsme ale zjistili, že to byly projevy křeče a nedostatku kyslíku a že vlastně všechny tyhle věci už jsme měli vnímat jako signály, že je něco špatně. Tenkrát jsme bydleli na sídlišti a když jsme jezdili s kočárky, říkala jsem manželovi: Hele, mně se to nezdá. Ona jde stejně rychle jako ostatní děti. Ale okolí nás začalo opravovat: Ne, ne, ne. Nic takového se neděje. Takže já jsem měla správný instinkt, jak to mámy mají, ale nikdo to nechtěl řešit.

Potom se pamatuju, že jsem šla k dětské doktorce a říkám jí: Poslyšte, mně se to nezdá. V tomhle věku by už měla dělat da, da, da, a to ona nedělá. Doktorka se na mě podívala a říká: Vydává zvuky? A já jsem exaktně odpověděla: Zvuky ano, ale neartikuluje. A ona si to odfajfkovala a tohle trvalo strašně dlouhou dobu. Pořád jsem někam chodila a oni mi pořád říkali, že jsem hysterická matka vysokoškolačka, dítě jsem měla pozdě a prostě se v tom zbytečně patlám. Když byly Pétě tři roky, jeden doktor, který udělal všechny testy – genetiku, kostní věk, prostě všechno – řekl, ano, to je asi od porodu. Ale mezitím zmizel i chorobopis, kde jsou ty věci zaznamenané. Byla tam ještě jedna blbá věc, že dneska se třeba Vojtova metoda používá na rehabilitaci i když je vám 15 nebo 30. Ale tenkrát to bylo jenom na kojence. My jsme ještě neměli tyhle nástroje, nikdo nám nic nedal. Takže kam jsme ji dostali, tam jsme ji dostali my sami. A je zajímavé, že pak doktoři říkali: No, poslyšte, ale to je teda zázrak, kde ta holka je. Ona má tohle, umí tamto atd. Do určité míry je to zázrak, ale myslím si, že to byla péče celé rodiny. A samozřejmě i nějaká její dispozice, protože mi potom říkal jeden neurolog, že kdyby byla kluk, tak by na tom byla hůř. Ono se to nesmí říkat, protože jsme všichni stejní, ale mozky máme jiné, u holčiček jsou i hemisféry zastupitelnější než u chlapečků.

A teď, abych byla úplně korektní. Nelíbí se mi slovo vyrovnat, ale samozřejmě jsou ve vašem životě momenty, kde prostě musí být. Takže máte malé dítě a je roztomilé, ale když už mu je třeba 18, tak už roztomilé není, protože ten handicap nebo postižení je zřetelnější. A teď jsou i takové ty milníky. Prožívám, že moje kamarádky mají vnoučata. A já vím, že od Péti nikdy nebudu mít vnoučata, že Péťa nikdy nebude mít bílou svatbu. I když jsem přemýšlela, že bych ji nafejkovala…

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

Proč ne, kdyby to chtěla holka.
No ne, tak bavíme se o postižení… Když děti mých kamarádů promovali někde na zahraničních universitách, já bych to také strašně ráda svým dětem dopřála. Prostě užívej si to, co já v tom životě pro tebe můžu připravit. U ní je to samozřejmě posunuté, ale jsou tam momenty, kdy vás to napadne. Jak by život vypadal, kdyby… Ale to je právě to, co jsem se naučila, že nejsou žádné kdyby. Můžete měnit budoucnost, ale nemůžete měnit minulost.

Právě tenhle postoj se mi strašně líbí. Z mého pohledu je to naprosto skvělý způsob, jak se vyrovnat s tím, že situace je taková, jaká je. Protože jsou lidi, kteří se s tím neumějí vyrovnat. A promiňte, zase to blbé slovo, ale pláčou, nebo ty děti dávají někam do ústavu.
Ano, vy teď mluvíte o nějakém postiženém dítěti, o nějakém exemplárním případu, ale takhle byste měla žít celý život. To je úplně jedno, jestli to je tohle natáčení, jestli to je práce, ze které mě vyhodili. Prostě já to můžu teď ovlivnit a tím pádem to můžu ovlivnit dopředu. Já můžu ovlivňovat, jak se na tu situaci dívám. Jestli jsem ve smutku, nebo jestli jsem člověk, který říká: Dobře, co s tím můžeme udělat? Jak to můžu zlepšit? My jsme se dohodli, že chceme, aby jejich život byl kvalitní. A děláme prostě to, co můžeme a pořád to studujeme. Před třiceti lety jsem cítila, že když s ní budu pořád pracovat, může se zlepšovat. A oni říkali: Ne, ne, ne. Mozek má svoje limity. Což mě mimochodem přivedlo k té práci, kterou dělám dnes, protože já jsem říkala: What the fuck limit? Prostě, co to znamená? Tak jsem začala studovat, co se s tím mozkem děje. A dneska se tomu říká neuroplasticita. Trénuj mozek, on se umí rehabilitovat a vyvíjet. Takže jsme tam, kde jsem to jako máma před těmi třiceti lety cítila, že by to měla mít. Ale to je jenom ten pohled. Ten pohled, jak se na svůj život díváte a jak se ten život utváří. A to jsme zpátky u fyziky.

Ale jsme i zpátky u toho, jestli dávat někomu vinu nebo ne. Odpustila jste té porodnické zrůdičce? Promiňte, té paní, která…
Já jsem musela odpustit sama sobě a více lidem, protože to byla také kamarádka mojí mámy a tchýně. Přivedla na svět i mého bratra a švagra, a oni nevěděli, že za těch dvacet let se z ní stala alkoholička. Takže to bylo ještě dost zamotané. Ale když se na to teď podíváte z odstupu, tak komu mám odpustit? Já jsem přece nemusela poslouchat svou maminku a tchyni. Mohla jsem jít k někomu jinému. Jasně, je to dost iluzorní, protože to uděláte, protože věříte ženám v rodu. Vědomě jsem v životě asi musela odpustit spoustě lidí, ale na konci jsem vždycky já sama, protože já jsem jim to dovolila. Takže jsem musela odpustit sobě.

A promiňte mi, tahle otázka je velmi osobní. Nicméně, jednou tady nebudete a o Petru se budou starat kluci? Jak to máte vymyšlené?
Máme to vymyšlené s jejím tátou, který je super. Musím říct, že v tomhle všem, co se jí stalo, ona má hroznou výhodu, že Tomáš je pořád táta, tak jak má táta být. Dokonce ani náš rozchod nebyl daný ničím jiným, než tím, že já jsem chtěla další dítě a on po tom traumatu už nechtěl. Ale my máme super vztah, bydlíme kousek od sebe. On žije se svojí manželkou, která se taky o Péťu stará.

Člověk nikdy neví a jak se o ni postarat, kluci tady samozřejmě jsou, ale nemyslím si, že by to mělo být nastaveno tak, že jejich život bude ovlivněný jejím životem. Takže byla bych ráda, kdyby mohli dělat nějakou supervizi, ale jdeme cestou svěřeneckého fondu. Je to velmi aktuální otázka, protože život takhle ujede a musíme vědět, jak to bude, když my už tu nebudeme.

Patricie Pagáčová otevřeně: Ta první facka, to bylo brutální, vzpomíná na nejhorší tři roky svého života
Mohlo by Vás zajímat:

Patricie Pagáčová otevřeně: Ta první facka, to bylo brutální, vzpomíná na nejhorší tři roky svého života

Neodvážila bych se zeptat, kdybych to neměla ve svém okolí a neřešili jsme to.
Je to samozřejmě velké téma.

Je to obrovské téma, myslím si, že jedno z nejtěžších témat pro rodiče dětí, které nejsou úplně v normálu. A to myslím fakt jako vtip, v uvozovkách. Nicméně pro mě to je teda klobouček dolů před vaším postojem. Strašně se mi líbí. Myslím, že pro spoustu ženských a vlastně i chlapů je velmi inspirativní. A nenecháváte si to jenom pro sebe. A tak se jenom úplně nedokonalým můstkem dostávám k tomu, co děláte právě teď. Vy jste koučka. Online semináře jsou na Youtube. Musím přiznat, že jsem se několik posledních dní s Mirkou velmi bavila.
Veřejně moc nevystupuju a spíš než koučka jsem trenérka strategické komunikace. To znamená, že individuálně pracuju s lidmi ve vedení firem nebo i s politiky. Dost si rozhoduji, s kým ano a s kým ne, protože v poslední době přichází tací: Že mě naučíte lhát tak, aby to na mně nebylo poznat? A na to hned říkám ne.

Děkujeme…
Jsou tam i charakterní lidi a baví mě pro ně pracovat. Takže spíš je to trénink přemýšlení, protože lidi někdy způsobí, že tím, jak komunikují, si zbytečně kladou překážky. Sice máte něco dobrého, ale nejste schopná to sdělit, ať je to firma, nějaká skupinka nebo stát. Mám dvě zajímavé skupiny, jedna jsou lidi ve výkonných funkcích, a potom jsou to děcka ve věku mých synů. Za tohle jsem strašně vděčná a vlastně jsem chvíli přemýšlela čím to je, protože pro ně jsem fakt stará paní a oni mě mají trošku za tu starou indiánku, která má něco za sebou. Ale pak mi došlo, že to má určitou logiku, protože to je skupina, která třeba doma rodiče moc neposlouchá, ale potřebuje s někým o těch věcech mluvit. A oni jsou strašně čistí a otevření. Potřebují posunout myšlení. Oni jsou ti, kteří chtějí vidět svět z jiných perspektiv a najít si ty svoje a vzít si to.

Svět totiž jednou bude jiný, a jestli si tihle mladí lidi zachovají to, co mají, potom se nebojím, co bude s mojí dcerou. Nová generace je vždycky víc vybavená a vidí to, co je špatné na té předchozí. Ta děcka jsou úžasná. Jenže je prostě semílá i rodina, protože rodiče mají třeba problémy nebo prostě takhle daleko nevidí. Pak škola, že jo, vzdělávání je obrovské a šílené téma, ale i společnost. Jenže vevnitř to ještě mají dobře. Oni tam mají instinkty, které potom v životě ztratíte a pak se takhle najdete, abyste v šedesáti řekli: Hele, děkuji ti, že jsi mi dal ještě šanci a že to stálo za to.

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva
Mohlo by Vás zajímat:

Olga Šípková o nejhorších chvílích života: Pět let jsem brala antidepresiva

Celou zpověď Mirky Čejkové najdete v úvodním videu. Co všechno o sobě řekla?

  • narození postižené dcery
  • péče o dítě s handicapem
  • kariéra v televizi
  • mediální koučink
  • vztah k ezoterice
  • doba covidová
  • péče o sebe

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články