
Nando Parrado byl jedním ze 45 cestujících, kteří v pátek 13. října 1972 nastoupili na let 571 uruguayských aerolinek, kde mu dělalo společnost 18 členů amatérského ragbyového týmu, jeho přátelé a rodinní příslušníci. Očekávali standardní let, ale následující události, o nichž později vyprávěl v knize Zázrak v Andách, fascinují dodnes.
Sportovci si letadlo pronajali kvůli zápasu v Chile. A rozhodně je ve chvíli, kdy do něj nastupovali, nenapadlo, že budou muset brzy strávit 72 dní na vrcholku mrazivé hory a že budou mít takový hlad, že to některé z nich donutí ke kanibalismu. O několik desetiletí později zaznamenal Nando Parraro tento neuvěřitelný příběh o přežití navzdory nepříznivému osudu v knize Zázrak v Andách.
Život Nanda Parrada před leteckou katastrofou
Fernando „Nando“ Seler Parrado Dolgay se narodil 9. prosince 1949 v Montevideu, hlavním městě Uruguaye. Byl druhým ze tří dětí Selera Parrada a Xenie Dolgay, imigrantky z Ukrajiny. Jeho rodiče provozovali zavedené železářství, které rodině umožňovalo žít pohodlným způsobem v Carrascu, jedné z nejlepších čtvrtí hlavního města. Tam Nando navštěvoval soukromou katolickou školu.
V dospělosti se chtěl stát závodníkem Formule 1 jako jeho idol Jackie Stewart. Nakonec se ale rozhodl prakticky a šel na obchodní školu. Ve volných chvílích hrál ragby, běhal za dívkami, závodil se svým malým Renaultem po plážových cestách, chodil na večírky a opaloval se. Během toho snil o tom, co se mu v budoucnu přihodí. Připojit se k rugbyovému týmu školy Old Christians, to bylo vskutku osudné rozhodnutí.
Havárie letu 571
První hodina letu probíhala zcela v pořádku, pak se ale piloti rozhodli pro nepřímou trasu, aby se vyhnuli přeletu nad Andami. Stroj totiž nedokázal vystoupat do takové výšky, aniž by trupem nezavadil o vrcholky hor. Kvůli špatné viditelnosti se však ztratili. Ve skutečnosti se stejně ocitli nad Andami, takže náraz do vrcholku hory byl jen otázkou času.
Při srážce přišlo letadlo o obě křídla a trup se svezl po zledovatělém svahu. Jedenáct cestujících, včetně Parradovy matky a jeho nejlepší kamarád Panchito, bylo okamžitě mrtvých. Zbylí cestující byli uvězněni v mrazivých teplotách ve výšce 3600 metrů nad mořem. Parrado se probral až po třech dnech, které strávil v bezvědomí. Okamžitě začal bojovat o život své sestry, bohužel i ona brzy odešla. A tak se soustředil na ostatní. Nejhorší byla krutá zima. K dispozici neměli žádné teplé oblečení. Na druhém místě byla žízeň a na třetím hlad. Nando ve své knize přiznal, že se v jednu chvíli přistihl, jak lačně sleduje zraněnou nohu jednoho chlapce...
Kanibalismus jako jediná možnost přežití
Každý z přeživších se za své kanibalistické myšlenky styděl, zároveň bylo ale nutné toto téma dále neodkládat. Bez pořádného jídla by se ani jeden z nich nedostal z hory dolů. Jako první se k tomu vyjádřil Nando. Všichni se tak dohodli, že pokud zemřou, může se z nich stát potrava pro ostatní. Úřady ukončily hledání po pouhých 11 dnech od havárie. Vždyť kdo by přežil v horách bez vody a jídla? Parradovi a ostatním bylo jasné, že se budou muset zachránit sami.
Asi po 60 dnech se Nando, spolu se dvěma muži, vydal na namáhavý sestup dolů. Rozhodli se, že pokud mají čekat na smrt, půjdou jí raději naproti. Po deseti dnech cesty jim ale, naopak, svitla naděje. Když šli podél koryta řeky, spatřili muže. Ten neváhal a chvátal upozornit úřady. Za 2 dny dorazily na místo havárie první vrtulníky. Ze 45členné skupinky zbylo 16 lidí. Zpráva o záchraně byla zastíněna tou o kanibalismu. Byla to větší senzace, která lidi zprvu pobouřila, nicméně po tiskové konferenci, kde přeživší své rozhodnutí vysvětlili, se situace zklidnila. A co si z toho všeho odnesl náš hlavní hrdina? Neobyčejně silné pouto, které ho pojí se všemi, kteří se dokázali dostat domů.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Nando Parrado
Allthatsinteresting.com: How Nando Parrado Survived A Plane Crash In The Andes - Then Led Rescuers To His Fellow Passengers




