Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Sportovní komentátor Jaromír Bosák oslavil šedesátiny a při té příležitosti také navštívil talkshow Na kafeečko. V rozhovoru si Miluškou Bittnerovou zavzpomínal na složité období, kdy po ukončení studia na vysoké škole zůstal na ulici, a prozradil také, jak se s manželkou Alenou vyrovnali s tím, že nikdy nebudou mít potomka.
Sportovní novinář Jaromír Bosák (60) komentuje od roku 1994 fotbalové přenosy České televize. Za tu dobu vstoupil do historie českého fotbalu a zapsal se nesmazatelným písmem coby autor nejvtipnějších sportovních hlášek, které jeho fanoušci dodnes sepisují a rozebírají. „Takhle rozzuřeného trenéra jsem ještě neviděl. Potkat ho v noci, zakousnu se do stromu a dělám suchou větev,“ rozesmál například národ. Nebo: „Hů, hů, to byl, pane, zákrok! Tak ten bych nepřál ani nejlepšímu příteli mé ženy!“
Málokdo ale ví, že rodák z Františkových Lázní má pohnutý osud a neobyčejnou životní zkušenost, která - jak sám říká v talkshow Na kafeečko - v jistém smyslu formovala jeho osobnost. Po dobrovolném ukončení studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy totiž v roce 1983 skončil na ulici. Domů se vrátit nemohl. „Táta mě vydědil. Když jsem oznámil, že jsem skončil se školou, tak de facto prásknul dveřmi. No a já jsem celý život hrdý, a tak jsem mu řekl: ,Tak si trhni. Přece se nebudu nikoho doprošovat.' A bylo to,“ vzpomíná na těžkou životní zkoušku. Na druhý pokus se později dostal na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy a školu už zdárně dokončil. Nebyla to ovšem jediná výzva, které v životě musel čelit.
Jaromír Bosák chtěl být komentátorem od dětství
Jaromíre, narodil jste se v Chebu, ale později jste žil ve Františkových Lázních.
To je šest kilometrů od sebe, v Chebu byla porodnice.
Už tam máte nějakou sošku?
Já tam žádnou sošku nemám a nemyslím si, že by mi ji rodáci připravili. Spoustu let už tam nejsem.
Ale byl jste tam.
Byl, ale to ještě nikdo moc netušil, co ze mě vyleze. Já jsem jim říkal, co budu dělat za práci, a oni se na mě koukali tak trošku útrpně: „No jo, chlapče.“
Co jste jim říkal, že budete?
No že budu dělat komentátora, to jsem věděl odmalička. Byl jsem tím infikován poměrně záhy, především tedy díky německým televizím, protože na západě Čech pochopitelně letělo německé rádio a německá televize. Od útlého věku jsem tak byl podroben ideologické diverzi, což se na mně samozřejmě podepsalo. Ale tehdy, když jsem říkal, že bych rád byl tím komentátorem, tak si lidé fakt ťukali na čelo. A já se jim nedivím, protože ono to bylo složité politicky.
Tehdy bez průkazky komunisty tahle práce jednoznačně nebyla možná dělat. Jsem už stár, všechno to bylo za bolševika. Navíc jsme to měli kádrově špatné, protože táta svého času seděl, Brožová-Polednová ho poslala na dva roky do basy, protože vedl skauta.
No, jo, to byl hřích!
To byl strašný hřích. Takže z kariéry nadějného chirurga byl doktor v lázních, kam dostal umístěnku. Kádrově jsme to měli fakt nádherně pořešené. Takže i proto – když jsem přišel s nápadem, že budu dělat komentátora v televizi, lidi se koukali, jestli jsem nebyl dlouho na sluníčku. Ale já tvrdím, že když člověk něco opravdu chce, a něco pro to udělá, tak s velkou pravděpodobností tu šanci alespoň dostane. Neříkám, že to pak dopadne tak, že tu práci bude opravdu dělat, ale tu šanci někde může vyčíhat. No a mně se to povedlo.
Jaromír Bosák ve dvaceti skončil na ulici
Jaromíre, vy jste byl na pár měsíců bezdomovcem. To je velká škola života!
Ale užitečná. Užitečná, pokud tam nezůstanete. A já jsem věděl, že tam zůstat nechci. Ale byla doba, kdy jsem skutečně neměl kde bydlet a kdy jsem bydlel po nádražích, po parcích. Altánek v Šárce se stal na nějakou dobu také mým domovem. Tekla tam voda, studánka, což bylo dobré, protože člověk se také umyl. Měl jsem výhodu, že jsem v té době pořád hrál fotbal na Žižkově, takže po noci na nádraží jsem se sebral a jel jsem se umýt. Měl jsem tašku s věcmi, takže na tom nádraží jsem pořád vypadal, jako že někam cestuji. Byl jsem suchý a zároveň také relativně čistý. Jen jsem si nepral oblečení, to nešlo.
Jistou dobu jsem tak fungoval, a ono vás to naučí, že jsou věci podstatné a také nepodstatné. Dnes, když se mi stane, že mám pocit, že se mi nedaří, a jdu spát – musím to stihnout rychle, protože usínám okamžitě – tak si se sebou chvilku povídám. To si potom řeknu: „Ty vole – máš kde spát? Je ti teplo? Najedl jsi se? Prší na tebe? Tak mi řekni, co řešíš.“ Proto to bylo nesmírně užitečné období, člověk se naučil starat sám o sebe. Do té doby jsem byl trošku hejsek, všechno mi šlo. Na co jsem sáhl, to mi vycházelo. Ve škole jsem se nemusel učit, sportování mě bavilo, s holkama taky dobrý. Takže – já jsem v tom životě neměl problém. A najednou se před vás postaví hora problémů. Musíte někde sehnat jídlo, někde se vyspat, dávat si majzla, aby vás kolegové na nádraží neokradli, a zároveň musíte být vstřícní k policistům, protože v občance jsem v té době neměl razítko zaměstnavatele.
To bylo ještě v době komunismu, že? Mohli vás normálně zatknout.
Ano, mohli mě zavřít za příživnictví. Ne že bych si nehledal zaměstnání, ale pořád jsem si říkal, že si zkusím najít něco dobrého. Nakonec jsem skončil jako pomocný dělník v tiskárně, protože nebylo co. Ale první týdny bez toho razítka byly docela nepříjemné, protože se fakt stalo, že mě policajti ve tři ráno probudili na nádraží, aby se tam lidé nepoflakovali. Pak to chce improvizovat – poděkovat: „Ježíš, vy jste zlatej! Mně to asi ujelo! Ne, ještě to stihnu! Děkuji!“ Vzít tašku a mazat někam na perón, nedat jim šanci pustit se do diskuze. Zároveň víte, že si nesmíte sundat boty, protože jinak o ně okamžitě přijdete. Takových rad jsem také dostal celou řadu. Byla to dobrá doba v tom smyslu, že mě jistým způsobem formovala. Dnes tvrdím, že kdybych ji neprožil, tak s velkou pravděpodobností dnes nejsem tam, kde jsem.
Dostat se na ulici je o hodně rychlejší než dostat se z ulice.
Ale musíte se chtít dostat ven. To se povedlo. Postupem času jsem si sehnal bydlení a práce také byla, takže byly nějaké koruny. Byť práce pomocného dělníka v tiskárně nebyla placena horentně, to si nebudeme nalhávat. Ono to bylo dobré i pro psychologii nebo spíše pro psychiku.
Proč?
Pracoval jsem na Václaváku, v tiskárně Svoboda, a potkával jsem své kamarády z koleje nebo přímo ze školy. Najednou viděli frajera celého špinavého od barev a v roztrhaných hadrech, jak si jde do Družby na oběd, na párek. A když mě měli potkat, tak nevěděli co – přecházeli na druhou stranu, protože jim to bylo blbý. Já s tím žádný problém neměl, to nebyla jejich vina, že oni jsou na škole a já ne. Ale oni to nějak divně cítili. Poznal jsem to už dříve, když jsem dělal výkopy na pražském Balkáně, pracoval jsem s krumpáčem na tenisových kurtech a moji dobří kámoši z koleje si přišli zahrát tenis. A já za nimi kopal s krumpáčem. Oni to nevydrželi a za chvíli odešli, protože to nějakým způsobem nezvládli. Bylo mi to trošku divné, protože se mnou dál mohli konverzovat a mohli mi půjčit raketu, mohl jsem si zahrát. I pro tohle nahlížení na svět, jak věci fungují, to bylo dobré období.
Táta mne vydědil, domů jsem se nevrátil
Neumím si představit tu samotu. Každý den bych přemýšlela, že to vzdám a pojedu domů.
No to já nemohl, protože táta mě vydědil. Když jsem oznámil, že jsem skončil se školou, tak de facto prásknul dveřmi. No a já jsem celý život hrdý, a tak jsem mu řekl: „Tak si trhni. Přece se nebudu nikoho doprošovat.“ A bylo to. Bylo to fakt jednoduché.
Na ulici také dochází často ke rvačkám a předpokládám, že vy jste se předtím ve Františkových Lázních moc nepral?
Moc ne, sem tam. Kluci musej, to je jasný, ale nebyl jsem nějaký přeborník, nebo že bych to vyhledával.
Na té ulici došlo k nějakému fyzickému útoku?
Několik jich bylo. Když se vám někdo hrabe po tašce, tak mu musíte ukázat, že „tohle je můj životní prostor, chlape“. Nesmíte dát najevo, že se bojíte, protože v tu chvíli to je jako se psem – když na ulici potkáte velkého psa a dáte mu najevo, že se ho bojíte, tak on vás ovládne, pokouše vás a zažene vás. Když mu ukážete, kdo je šéf, tak si to rozmyslí. Na ulici je ta mentalita velmi podobná.
Zažil jsem největší rvačku, když jsem nastoupil do té tiskárny. Dělal jsem denní směnu, ale občas jsem se potkal s lidmi z noční. Na tu denní chodili lidé, kteří nebyli až tak šikovní a třeba už měli hodně odsezeno. Já jsem si spočítal, že jeden měsíc měl náš pracovní kolektiv hezké čtyři roky nepodmíněně v průměru. Jeden z těch frajerů mě chtěl začít trénovat ve smyslu: „Jdeš pro pivo!“ A já jsem řekl, že nejdu. Protože mi bylo jasné, že když teď půjdu pro pivo, tak pro něj půjdu zítra, pozítří, a pak nejen pro pivo. Takže jsem se zasekl, že ne, a než jsem se otočil, tak jsem ji držel. A teď máte dvě možnosti – buď se začnete válet a prohrajete, nebo se zvednete a zkusíte, co to udělá. Tak jsem se zvedl, natáhl jsem mu ji taky, a chvilku jsme se tam pěstmi oblizovali. Nakonec nás roztrhli. Ale od té doby jsem měl klid. Pro pivo chodil spolupracovník Červeňák, tomu to bylo jedno. Později mi říkali: „Víš, s kým jsi se pral?“ „Tady ten Lojza, nějakej Tydýt.“ „Jo? Seděl za dvě vraždy, super!“. Kdybych to věděl předtím, tak nevím.
Takže Bosák byl mlátička?
To nevím, bolela mě potom ruka. Ale jsou v životě věci, které musíte udělat. Pokud je neuděláte, tak se řítíte do maléru.
Jaromír Bosák s manželkou žije bez dětí
Netajíte se tím, že děti nemáte. Jak moc to chybí v partnerství?
Myslím, že určitě vždycky víc ženě než muži, to jednoznačně. Protože chlap se ještě víc ponoří do práce. U ženy je to vždycky složitější. Navíc moje žena je ze čtyř sester a každá má rodinu, tak to pro ni určitě lehké nebylo. Přesto se mnou vydržela, proto říkám, že moje žena je anděl. Fakt by zasloužila nějakou Nobelovu nebo Pulitzerovu cenu… tohle všechno se mnou vydržet, to je práce pro vraha. A zvládla to.
A jak to zvládáte vy?
Co se týká mě, tak já jsem s tím nikdy zásadní problém neměl. Od života jsem se velmi záhy naučil to, že co nemůžu ovlivnit, tím se netrápím. Jestli bude zítra pršet? No, dobrý, ale co s tím nadělám? Stejně tak – můžu mít děti? Nemůžu. Budu se kvůli tomu věšet nebo skákat z mostu? Polykat antidepresiva? Blbost. Ten života může stát za to i tak. Navíc jsem velmi užitečný!
Povídejte!
Teď už tolik ne, protože moji vrstevníci mají velké děti, ale když jsme byli mladší, byl jsem užitečný pro své kamarády, protože jsem jim spoluvychovával děti. Rodiče, a především prarodiče mají tendenci dětem vysvětlovat, že svět je krásné voňavé růžové místo. Není to pravda. V tu chvíli přicházím já, strýc Herodes. Tak zní moje přezdívka. Protože strýc Herodes nastoupil a vysvětlil dětem, že svět je ošklivé a kruté místo – a může vás to bolet, děcka. Děti zpozorněly a časem zjistily, že strýček měl pravdu. Dokonce jsem několika svým kamarádům děti hlídal, když nemohli, protože šli třeba za kulturou, a to jsem nastoupil já. Mám pocit, že si to ti lidé pamatují dodnes. Ale na nikom jsem nezanechal žádné velké psychické šrámy.
O čem dalším promluvil Jaromír Bosák:
- Jak prožívá své šedesátiny
- Proč se stále cítí mladý
- Jaké je tajemství jeho spokojeného manželství a jak svoji ženu poznal
- Proč nesází a nemluví do sportovní korupce
- Jaké je pozadí jeho nejznámějších hlášek
Na fotografie Jaromíra Bosáka s jeho půvabnou manželkou Alenou, a také s Miluškou Bittnerovou během natáčení talkshow Na kafeečko, se můžete podívat v naší fotogalerii.
