
Pavel se na podzim seznámil s atraktivní ženou Alenou. Kdykoliv si dali rande, Alena dorazila v krásných šatech nebo sukni. Vždy perfektně nalíčená a upravená. Pavel byl nadšen. Jeho okouzlení opadlo minulý víkend, když spolu poprvé vyrazili na hory.
Myslím si, že jsem vcelku nenáročný chlap. Byl jsem ženatý, a tak jsem domestikovaný. Umím používat vysavač, umím vzít hadr do ruky a vařit.
Nehledám služku, ale fajn ženu do nepohody
Alena mě na seznamce okouzlila svou vizáží. Na svůj věk vypadala bezvadně. Psaný text měl švih a já se těšil na první rande. Předpokládal jsem, že Alena použila na svých fotkách mnoho filtrů, a tak jsem byl smířen s tím, že realita bude odlišná od reality virtuální. Nicméně na smluvenou schůzku dorazila krasavice.
Alenka je v mém věku a musím uznat, že je o level někde jinde. Uvědomuji si, že se musím hodně snažit, abych si ji udržel. Na první schůzce byla Alena sympatická a hovor plynul. Randili jsme spolu tři měsíce a Alena stále odmítala mé pozvání ke mně domů na večeři. Ale její postoj mě rajcoval. Trochu prudil, ale krásně mě udržovala v napětí. Na Aleně se mi líbilo, že neustále chodila v šatech s kolovou sukní.
Randění ve městě je jednoduché
Alena měla svůj styl. Občas měla objemnou sukni a na hlavě malý klobouček. Často měla na hlavě vytvořený hezký účes ve stylu dvacátých let minulého století. Když jsme šli do divadla, doplnila svoje šaty i o bílé rukavičky. Alena byla jemná kráska. V lednu jsem se konečně dočkal a byl jsem pozván na večeři k Aleně. V posteli byla Alena éterická. Slušně řečeno.
Vyžadovala jemnou dlouhou předehru a jemné zacházení. Po prvním sexu můj zájem lehce opadl, jelikož jsem chvílemi nevěděl, zda si to Alena užívá. Ale i tato oblast se lehce srovnala a nalezli jsme příjemný kompromis. Co nás ale rozdělilo byly záliby. Alena milovala město a kulturní akce. Já taky, ale mám rád i přírodu.
Na výletě vypadala jako blázen
„Ale já mám taky ráda přírodu. To se neboj,“ rezonuje mi v hlavě Aleny věta na prvním rande. Jenže Alena si pod přírodou představovala udržovaný park ve městě. Takže když jsme šli do kopce na hrad Trosky, Alenka byla stylová. Měla na sobě tylovou sukni a boty na podpatku. „Pavle, já nosím sukni za všech okolností. Mě v kalhotách neuvidíš nikdy,“ usmála se tenkrát na mě.
Výlet v Krkonoších, kdy jsme šli túru ze Špindlerovy boudy k prameni Labe, mě utvrdil v tom, že se k sobě s Alenou nehodíme. Vypadali jsme jako blázni. Já byl ve sportovním s batohem na zádech. Alena měla na sobě sukni, na hlavě podivný klobouk s velkou mašlí pod bradou a na nohách lodičky bez podpatku. V ruce si nesla proutěný košík. Prostě blázen. Vše ušla, ale styděl jsem se za ni. Styděl jsem se kdykoliv jsem viděl, že se za námi lidé otáčeli. A bylo mi to nepříjemné natolik, že budu na seznamce znovu hledat někoho vhodnějšího. Krása není vše.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].