Josef (68): Drzost některých lidí nezná mezí. Na mém pozemku mi očesali skoro celou úrodu

Od té doby, co jsem v důchodu, mě nikdo do města dobrovolně nedostane. Celý život jsem bojoval se svou uzavřenou povahou. Lidi jsem prostě neměl rád. Evidentně mi to vydrží celý život.

Věra (63): Po odchodu do důchodu jsem myslela, že je konec. Osudové setkání na lavičce ale vše změnilo

Moje povaha je ideální pro život na samotě

Pracoval jsem ve skladu, kde jsem moc nepřišel do styku s cizími lidmi. Své kolegy jsem respektoval, ale nevyhledával. Náš kontakt se smrsknul na nutné minimum a měl jsem štěstí, že mě kolegové brali takového, jaký jsem byl. Když jsem před třemi lety odešel do důchodu, ulevilo se mi. Asi jsem se nezachoval férově k manželce, ale splnil jsem si svůj dávný sen. Život o samotě.

Přestěhoval jsem se do domu po svých rodičích, který jsem si dlouhá léta pro tento účel nechával ve svém vlastnictví. Manželce jsem celé roky tvrdil, že dům mám v záloze pro děti. Pravda byla jinde. Vím, že jsem manželce ublížil. Na stará kolena jsem ji nechal v našem bytě samotnou a odešel jsem si žít svůj sen. Vesnická klidná rána jen za zvuku kohouta mě uklidňují. Stejně jako skutečnost, že několik dní nepotkám živáčka.

Kristýna (69): Co jsem v důchodu, rodina na mě neměla čas. Moje samota zmizela, když mi syn koupil notebook

Jedna cesta do města mi stačila

Za manželkou jezdím pravidelně. Jednou za dva měsíce si udělám cestu do města a přivezu jí ovoce, zeleninu, zavařeniny a něco pro radost. Moc to nepomáhá, naše vztahy jsou na bodu mrazu a návštěva se neobejde bez výčitek. Rozvádět se nehodláme, a tak to spolu doklepeme až do konce. Nevylučuji, že se jednou nevrátím zpět do bytu, ale zatím to neplánuji. Naložil jsem do kufru automobilu věci pro manželku a vyrazil jsem. Jen co jsem vyjel z vesnice, musel jsem zastavit, abych výjev zpracoval.

Doslova na každém stromu, který stál podél silnice, byli lidé. Třásli se stromem a snažili se, aby spadla na zem veškerá jablka. Všude na krajnici stála auta. Některá měla otevřený kufr a v něm pytle s ovocem. Jiná měla dokonce i přípojný vozík a v něm natrhaná jablka. Lidé na stromech mi připomínali kobylky nebo sarančata.

Helena (75): Dcera slíbila, že mě nenechá v nouzi. Skončila jsem v domově důchodců, protože její manžel na to měl jiný názor

I já jsem byl terčem nájezdu lidí z města

Svůj pozemek nemám oplocený, ale mám vyznačenou hranici pozemku podezdívkou z betonu. Takže všem musí být jasné, že pozemek někomu patří. Přesto jsem se velice divil, když jsem se vracel z návštěvy u manželky. Na svém pozemku, který je asi sto metrů od domu, jsem uviděl skupinu čtyř lidí, jak mi česali jabloň. Dokonce mi ulomili jednu větev, když se pravděpodobně pokoušeli na strom vylézt.

Cítil jsem silný vztek. Vylítnul jsem z auta a zamířil ke skupince. „Hej, nevadí vám, že jste na mém pozemku a češete mi moji jabloň? Ať jste okamžitě pryč, nebo zavolám policii,“ křičel jsem. Mladíci se začali smát, ale vzali si své kbelíky a nesli si očesaná jablka k automobilu. Když jsem se podíval do přívěsného vozíku, bylo mi jasné, že mi očesali téměř celou úrodu. Mávnul jsem nad tím rukou. Mám ještě několik stromů, tak jeden oželím. Nicméně drzost lidí nezná mezí. Letos se asi všichni rozhodli, že chtějí jablka nebo mošt zdarma.

Další příběhy ze života →

Dana (37): Jsem psychicky unavená z manžela. Do důchodu má daleko, ale už je protivný jako starý dědek