Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Helena zažila tu nejbolestivější zradu. Dcera Marta si místo ní vybrala svého manžela. A tak skončila v domově pro seniory. Zraněná a neschopná odpustit.
Nerada vstávám před osmou, ale tady není na výběr. Nejdřív světlo, potom zaklepání na dveře a hned po něm: „Paní Helenko, už je čas, musíte se připravit na snídani.“ Každý den to samé, stejný tón, jako by mluvili k dítěti, ne k dospělé ženě, která prožila sedmdesát pět let a viděla už leccos.
Dcera si musela vybrat
S tichým hekáním se posadím na postel. Kolena bolí, jako každé ráno. Žofie ještě spí, převaluje se na druhý bok a něco si mumlá pod nos. Nejspíš se jí zase zdá o domově, o její staré zahradě a jabloni u terasy. Kdysi mi vyprávěla, že tam nechala kocoura a pořád se bojí, kdo ho teď krmí.
Já jsem neopustila kocoura. Opustila jsem dceru. Nebo spíš… ona opustila mě.
„Slíbila mi, že mě nedá pryč,“ říkala jsem spolubydlící Žofii, když jsme spolu snídaly u společného stolku v jídelně v přízemí.
„Všechny to slibují,“ povzdechla si. „Moje taky říkala ‚nikdy, nikdy‘ a pak prohlásila, že to tak bude lepší. Že tu mám péči, lékaře a zahradu.“
„A zámky v oknech,“ dodala jsem a obě jsme vybuchly tím trpkým smíchem.
Dívala jsem se z okna na zahradu. V září nevypadala nejhůř. Pár jiřin, nějaké keře malin, každou chvíli někdo s hůlkami chodí dokolečka. Jenže já jsem takový výhled nechtěla. Chtěla jsem sedět v křesle u Marty v obýváku a dívat se na seriály jako dřív. Chtěla jsem slyšet smích vnučky zpoza zdi a zvuk hrnců z kuchyně, ne klapání vozíků a pach léků.
„Helenko, a jak se stalo, že jsi tady?“ zeptala se tiše Žofie.
„Protože můj zeť řekl mé dceři: ‚Buď ona, nebo já.‘ A Marta… Marta si vybrala jeho.“
Zeť mě neměl rád
„Prosím vás, nedávejte jí tolik cukru!“ Tomáš znovu zvýšil hlas a já jsem ztuhla s hrnkem čaje v ruce. Vnučka Tonička právě dopila svůj malinový čaj, který jsem jí vždycky trochu přisladila – tak, jak jsem to kdysi dělala Martě.
„Je to jen jedna lžička…“ řekla jsem tiše.
„Jedna dnes, druhá zítra a pak zubař. Slaďte si, jak musíte, ale dítěti to nedávejte,“ odsekl, aniž by se mi podíval do očí, a odešel z kuchyně, zanechávaje za sebou těžké ticho.
Bylo mi líto, že mi stále vyká. Tonička se na mě smutně dívala. Utřela jsem jí pusu a posadila ji na koberec, kde si začala skládat puzzle. Marta mezitím v kuchyni něco krájela, nervózně, jako by chtěla tu atmosféru překrojit nožem, kterým krájela okurku.
Večer, když jsem zavírala dveře do pokoje pro hosty, zaslechla jsem jejich šepot v kuchyni.
„Ona tě nerespektuje, víš?“ říkal Tomáš. „Plete se do všeho, dělá si všechno po svém. Jako by to byl její dům.“
„To je její dům,“ odpověděla Marta sotva slyšitelně. „Zatím…“
„To ‚zatím‘ už trvá rok. Buď ona, nebo já,“ řekl ostře.
Ztuhla jsem. To nebyl rozhovor určený pro mé uši, ale už jsem to nemohla změnit. Sedla jsem si na kraj postele a dívala se do prázdna. Vždyť jsem od nich nic nechtěla – jen trochu místa, trochu tepla. Vždyť jsem jen pomáhala. Bylo to opravdu tak moc?
Tohle mě ranilo
„Marto, řekni mi pravdu… Mám se odstěhovat?“ zeptala jsem se jednoho večera, když Tomáš jel s Toničkou na bazén.
Seděly jsme v kuchyni u čaje, toho neslazeného, jehož chuť se mi teď tolik spojovala s jejich domovem. Marta odsunula šálek. Prsty se jí lehce třásly.
„Mami, já… Nechci, aby sis připadala nechtěná. Jen… Tomáš si na tuhle situaci těžko zvyká. On není… zvyklý žít ještě s někým.“ Hlas se jí lámal.
„Zvyklý? Marto, já jsem tě vychovávala sama. Celý život jsem dělala všechno, abys měla klid, teplo, domov… A ty mi teď říkáš, že on si nemůže zvyknout?“
Zavrtěla hlavou, slzy už se jí leskly v koutcích očí.
„To není tak, mami…“
„Slíbila jsi, že mě neopustíš. Sama jsi to říkala. Proč teď mlčíš?“
„Protože nevím, co mám dělat!“ vybuchla. „Miluju tě. Ale taky miluju jeho. A bojím se, že když si vyberu jednu stranu, ztratím tu druhou…“
Vstala jsem od stolu. V tu chvíli jsem se na ni nechtěla dívat. Odešla jsem do pokoje pro hosty, zavřela dveře a poprvé si pomyslela: možná to všechno opravdu spěje ke konci.
Chtěli se mě zbavit
Tu noc jsem nespala. Když dům utichl, když i hodiny v kuchyni přestaly tikat tak hlasitě, přistoupila jsem ke dveřím Martininy ložnice. Byly pootevřené.
„Ale nemůžeš jí to jen tak říct,“ zašeptala Marta.
„A co mám dělat? Čekat, až jí to dojde? Že místo, které zabírá, už mělo být dávno volné?“
„Tomáši…“
„Marto, máme svůj život. A buď ho začneme žít normálně, nebo…“
Odmlčel se. Slyšela jsem, jak si někdo nalil vodu do sklenice. Marta neodpověděla. A já stála jako přikovaná na druhé straně dveří. O dva dny později přišla Marta do mého pokoje s naučeným úsměvem.
„Mami, našla jsem jedno zařízení. Moc pěkné místo. Mají tam různé aktivity, zahradu, dvoulůžkové pokoje…“
„Zařízení?“ přerušila jsem ji. „Mluvíš o domově pro seniory?“
Nedokázala se mi podívat do očí.
„Marto… Takže je to rozhodnuto? Ani ses mě nezeptala na názor?“
„Mami, já to s tebou myslím dobře. Tam ti bude líp.“
„Takže Tomáš vyhrál.“
„Ne… To není tak…“
„Je to přesně tak. A ty to víš,“ řekla jsem klidně, ale tak chladně, že jsem se sama lekla vlastního tónu.
Marta odešla. A já si sedla na postel a začala se balit. Poprvé ne proto, že bych chtěla. Ale proto, že jsem neměla na výběr.
Pořád to bolí
„A takhle se mě zbavili,“ řekla jsem tiše a skládala svetr na poličku v nové skříni.
„Jako bys byla kus nábytku, co se nehodí do interiéru,“ zamručela Žofie, sedící ve svém křesle u okna. „Ten scénář znám. Nejdřív šeptem, pak s úsměvem, nakonec s úlevou.“
Povzdechla jsem si a sedla si vedle ní. Chvíli jsme mlčely, až nakonec slova sama vyplynula. Všechno jsem jí řekla. O čaji, o Tomášových slovech, o Martičce, která chtěla tolik vyhovět všem, až zapomněla na jednoho člověka – na mě.
Žofie pozorně poslouchala a nepřerušovala. Teprve když jsem mluvila o tom rozhovoru za dveřmi, o tom: „buď ona, nebo já“, dlouze se na mě podívala a řekla: „Oni si myslí, že to dělají z péče. A my víme, jak to je doopravdy.“
„Cítím se zrazená,“ řekla jsem. „Ne jím. On mě nikdy neměl rád. Ale jí. Mojí dcerou.“
Žofie přikývla.
„To bolí nejvíc, viď? Protože člověk celý život věřil, že alespoň dítě ho nezklame.“
Cítila jsem, jak mě něco svírá v krku. Udělalo se mi dusno.
„Víš… já jsem opravdu nechtěla mnoho. Jen být nablízku. Pomáhat. Být součástí jejich života.“
Žofie vstala a sáhla po dece. Položila mi ji na kolena. A tak jsme tam seděly. Dvě starší ženy v pokoji s výhledem na zahradu, která nepatřila ani jedné z nás.
Nedokážu odpustit
Marta přijela v sobotu. Předtím nevolala. Prostě se objevila ve dveřích pokoje, jako bychom byly domluvené na kávu. V ruce držela koláč v plastové krabici a v druhé kytici růží.
„Ahoj, mami,“ řekla, jako by se nic nestalo.
Žofie se na mě tázavě podívala a pak beze slova odešla, nechala nás o samotě.
„Přinesla jsem tvůj oblíbený. Ten s drobenkou… Pamatuješ?“
Neodpověděla jsem. Sedla si naproti mně a rozložila ubrousek, jako bychom seděly u nedělního stolu doma.
„Jak se ti tu daří?“ zeptala se tiše.
Podívala jsem se na ni.
„Jako v úschovně. Čekám, až si mě někdo vyzvedne, ale vím, že nikdo nepřijde.“
Zmlkla. Když konečně začala mluvit, v jejím hlase bylo něco cizího – možná stud, možná strach.
„Mami, já jsem to myslela dobře…“
„Nelži. Chtěla jsi klid. A máš ho, ale mě už nemáš,“ řekla jsem.
„Mami, prosím…“ naklonila se, jako by mě chtěla obejmout.
„Nesahej na mě,“ přerušila jsem ji ostře. „Už nevím, kdo pro tebe jsem, ale matka asi ne.“
Zbledla. V očích se jí objevily slzy, ale ne soucitu. Spíš šoku, že jsem konečně řekla to, co jsem v sobě dusila tolik měsíců.
„Miluju tě, mami. Vážně…“
„Nestačí to říkat. Je třeba to taky ukázat, než bude příliš pozdě.“
Po chvíli se sebrala. Růže zůstaly na parapetu. Nezeptala jsem se, jestli přijede za týden. Nezajímalo mě to.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
