Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Pavlína prodávala pánske obleky. Patřila k nejlepším zaměstnancům malého salonu a svoji práci milovala. Její naplánovaná schůzka s jedním zákazníkem dopadla nečekaně.
V obchodě s pánskou módou pracuji už šestým rokem. Mám ráda tu práci – možná i víc než je běžné. Miluji vůni nové látky, přesnost střihů, to, jak se muži během zkoušení mění... jako kdyby s dobře padnoucím oblekem narostlo i jejich sebevědomí.
Přišel zákazník, který mi padl do oka
Byl čtvrtek, těsně po poledni, když přišel on. Byl vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. „Mám u vás domluvenou schůzku na výběr obleku,“ řekl a podal mi ruku. Byla pevná a teplá. Podíval se mi do očí a já na vteřinu ztratila nit.
Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily. Jako první jsme zkoušeli klasický modrý s jemným proužkem. Pomáhala jsem mu do saka. Byla jsem u něj tak blízko, že jsem cítila, jak voní. Cosi ve mně se pohnulo, i když jsem se to snažila rychle zahnat.
„Vypadá to dobře,“ řekla jsem a upravila mu klopu. „Máte široká ramena, ten střih vám sedí výborně.“
„To říkáte každému?“ zeptal se s úsměvem a já se musela zasmát.
„Jenom když je to pravda.“
Začali jsme se bavit. O jeho svatbě, o nevěstě – jmenovala se Iva, pracovala jako grafička. Ale čím dál víc jsme odbíhali od tématu. Smál se mým historkám o zákaznících, já zase jeho příběhům z cest. Jeho vášní bylo horolezectví a s batohem procestoval půl Evropy. Měl takový klidný hlas, trochu chraplavý, ale uklidňující.
Vypadal úžasně
Když vyšel z kabinky v druhém obleku – ten byl pro změnu antracitový s jemným vzorem – na chvíli jsem přestala dýchat. Vypadal... nádherně. „Tohle je on,“ řekla jsem tiše.
Podíval se na mě vážně. „To si myslíte vy, nebo to říká vaše profesionální já?“
„To říkám já,“ odpověděla jsem upřímně. Naše pohledy se potkaly, pár vteřin nikdo nic neřekl. Cítila jsem, že se něco mezi námi děje. Něco, co bych neměla připouštět. Pomáhala jsem mu s uvázáním kravaty. Moje ruce se jemně dotýkaly jeho hrudi a když jsem mu upravovala límec, zastavili jsme se oba.
„Měla byste vědět, že... mě to překvapilo…“ zašeptal.
„Mě taky,“ přiznala jsem. Tehdy jsem zaslechla kroky mé kolegyně a to kouzlo bylo pryč. Odstoupili jsme od sebe. Sepsali jsme objednávku, další zkouška po úpravách měla být za týden. Chtěla jsem ještě něco říct, ale mlčela jsem. Odešel. Ještě se ve dveřích otočil a usmál se. Ten úsměv mě pronásledoval celé dny...
Měla jsem ho plnou hlavu
Večer jsem ležela v posteli a nemohla usnout. Měla bych to nechat být. Je to přece ženich. Zasnoubený muž. Ale ten rozhovor... to propojení... všechno bylo opravdové. Bylo to víc než pracovní kontakt. Měla bych to ignorovat, být profesionální, být rozumná. Jenže moje srdce mě tahalo jiným směrem.
Zápasila jsem s myšlenkou opsat si jeho telefonní číslo z objednávky a zavolat mu, nebo poslat alespoň krátkou zprávu. Myslí na mě? Taky mě nedokáže dostat z hlavy? Nebo to byl pro něj jen malý flirt?
Přišel s nečekanou zprávou
O týden později se vrátil pro oblek. Vypadal unaveněji než minule, jako by nespal. Když mě uviděl, trochu se pousmál. „Zrušili jsme zasnoubení,“ řekl tiše.
Cítila jsem, jak se mi na okamžik podlomila kolena. Přesto jsem se snažila zůstat klidná. „Mrzí mě to... Tedy, pokud to mrzí vás.“
„Nemrzí. Jen to bolí. Protože to bolelo i ji. Ale bylo to fér. A... já pořád myslím na vás.“
Srdce se mi rozbušilo, ale rovněž jsem cítila tíhu. „Od minulého týdne jsem myslela na vás. Ale... něco se ve mně zastavilo...“
Přistoupil blíž. „Chceš… chcete říct, že... to necháte být?“
„Chci říct, že bych to měla nechat být. Ne proto, že to nebylo silné, ale protože to přišlo v čase, kdy to nemělo přijít.“ Byla jsem překvapená, že se mi netřásl hlas. Cítila jsem, jak mi buší srdce až v krku, ale zároveň jsem věděla, že tohle je rozhodnutí, které bych udělala i zítra. Bála jsem se, že kdybych zašla dál, navždy bych v sobě cítila tíhu, že jsme začali na troskách něčeho jiného.
Rozloučili jsme se. Potichu. Bez objetí.
Týdny plynuly. Občas se mi o něm zdá. Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybych tehdy řekla něco jiného. Nebyla jsem zbabělá? Neudělala tu největší chybu svého života?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
