
Když se Petra seznámila s Tondou, přišel jí jako skvělý pohodář. To, že právě v té době propadl kouzlu tetování, netušila. A na jejich vztah to má, k její velké lítosti, negativní vliv.
Když jsem se seznámila s Tondou, připadal mi normální. V dnešní době jsem za to byla ráda; nepil, nekouřil, nefetoval a byl zdvořilý. Co víc jsem si mohla přát? To jsem ale netušila, co mě po jeho boku čeká.
Tondova křídla
Neseznámili jsme se na seznamce, ani nás nedala dohromady kamarádka. Všimla jsem si ho první já; seděl tehdy v kavárně u okna, měl před sebou kafe, které už nejspíš dávno vystydlo, a koukal do mobilu, jako skoro každý, kdo je právě sám. Sem tam se pousmál. Pamatuju si, že mě zaujalo právě to, že se smál potichu, jen koutkem pusy, aby nerušil ostatní.
Na zádech měl tetování. Viděla jsem ho náhodou, když si sundal mikinu, protože mu bylo horko. Tričko měl vytažené trochu nahoru a pod lopatkami se mu rýsovalo cosi – co to bylo, jsem v té chvíli neviděla. V té chvíli mi to přišlo docela… in. A byl to důvod k seznámení.
„Ty máš rád tetování?“ Jen tak, zkusmo, jsem se pokusila ho oslovit. A zabral! Dali jsme se do řeči a Tonda mi prozradil, že jsou to – křídla.
Lítat jako pták
Roztomilá křídla. Ukázal mi je za pár dní, když jsme spolu byli v posteli. Kroužila jsem mu po zádech prstem a říkala si, že si vybral úžasný motiv. „Líbí se ti?“ zeptal se Tonda a já nadšeně přikývla.
„Líbí. Jak jsi na ně přišel? Proč právě křídla?
Usmál se. „Je to moje mapa. Připomínka.“
„Čeho?“
„Že bych chtěl lítat, být volný jako pták.“
Přišlo mi to poněkud patetické, ale zároveň roztomilé. Každý má přece něco. Tondova křídla jsem zkrátka brala jako něco, co k němu patří, stejně jako jeho klidný hlas nebo způsob, jakým mi otvíral dveře. Byli jsme spolu rok a tetování zůstávalo pořád jen na zádech, pro lidi většinou skryté, bylo to něco, co vidím jen já. A to se mi líbilo.
„Chci si nechat udělat ještě jedno tetování,“ řekl jednou večer, když jsme leželi v posteli a já zase zasněně koukala na jeho křídla.
„Kam?“
„Na rameno.“
„Aha,“ odpověděla jsem neutrálně.
„Vadí ti to?“ otočil ke mně hlavu.
„Ne,“ zalhala jsem trochu rychle. „Je to tvoje tělo.“
Nechtěla jsem, aby mi to vadilo, ale nadšená jsem z toho nebyla.
Od hlavy až po paty
Rameno bylo pořád ještě v normě, protože se dalo schovat pod tričko. Musela jsem uznat, že je hezké, promyšlené a ladí s tím prvním. Jenže Tondovi to přestávalo stačit, následovalo předloktí, jedna ruka, druhá ruka, a dokonce i lýtka.
Začala jsem si všímat, že když jdeme ven, lidi se na něj dívají. Někdy zvědavě, jindy pohrdavě. A začínala jsem se za něho stydět.
„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se ho jednou, když jsme šli v létě po ulici a měl na sobě krátké kalhoty a tílko. Tetování už z oblečení lezlo ze všech stran.
„Co jako?“
„Jak se na tebe lidi koukají.“
Pokrčil rameny. „Ať se koukají.“
Pro něj to bylo jednoduché. Pro mě ne. Postupem času se Tondovo tetování začalo plazit výš. Všimla jsem si toho, když jsme se chystali do divadla; černá linka mu vykukovala nad límečkem košile.
„Tondo,“ řekla jsem tiše. „To je nové?“
„Jo,“ odpověděl klidně. „Minulý týden.“
A spor byl na světě. Konečně jsem mu od plic řekla, že se mi to, co dělá se svým tělem, nelíbí, že mi to přijde malicherné a zbytečné, že nejsem příznivcem tetování a že – už ho nepoznávám.
Nebyl to ten Tonda, kterého jsem před rokem poznala, ale cizí muž, který ze sebe dělal obraz. A obraz jeho duše se bohužel změnil taky. Do divadla jsme nešli, idylka skončila.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




