Tereza (32): Naše manželství zničila závislost na virtuálním světě. Po rozvodu jsem začala znovu žít

Když jsem se vdávala za Roberta, byli jsme pár, který dokázal protelefonovat celou noc. Plánovali jsme budoucnost, smáli se hloupostem a diskutovali o všem možném. Nedokážu přesně určit moment, kdy se mi začal vzdalovat. Byl to plíživý proces, který Robert zpočátku sváděl na pracovní vytížení a maily. Postupně však pracovní poštu vystřídalo bezhlavé projíždění sociálních sítí, sledování krátkých videí a hraní her na mobilu.

Jana (39): Už dva roky jsme spolu nespali. Muž je závislý na filmech pro dospělé

Prohrávala jsem s virtuálním světem

Chytrý telefon se stal středobodem Robertova vesmíru. Usínal i se probouzel s mobilem v ruce, zatímco jeho tvář ozařoval chladný modrý jas. Když jsem přišla z práce, doufala jsem v obyčejný zájem, ale dočkala jsem se jen nepřítomného pozdravu s očima přilepenýma k displeji.

Jednoho večera jsem před něj postavila jeho oblíbené jídlo a pokusila se mluvit o svém náročném dni v práci. Robert jen stroze zamumlal: „Jo, to se u systémů stává,“ aniž by ode mě odvrátil zrak. Seděla jsem naproti němu a cítila obrovskou bezmoc, jako bych pro něj byla naprosto neviditelná.

Jindřiška (54): Manžel je jako malý kluk. Aby mohl ujet na kole svých 100 kilometrů denně, utíká tajně z domova

Káva se skořicí a kapkou mléka

Pracovala jsem jako redaktorka v pražském nakladatelství. Před pár měsíci k nám nastoupil grafik Adam. Byl úplným opakem mého muže – když s někým mluvil, odložil telefon displejem dolů a skutečně poslouchal. Jednoho dne, když jsem byla obzvlášť na dně, mi u kávovaru podal hrnek se slovy: „Skořice a trochu mléka, že?“

Překvapilo mě, že si pamatuje, jak piju kávu, aniž bych mu to kdy řekla. Adam mi s úsměvem nabídl pomoc s korekturami ilustrací pro novou dětskou knížku, protože viděl, jak moc potřebuji rozptýlení a společnost.

Markéta (30): Můj manžel je závislý na videohrách. Dává jim přednost přede mnou i naší dcerou

Smutné výročí a radikální řez

Naše sedmé výročí svatby mělo všechno změnit. Připravila jsem slavnostní večeři a oblékla si šaty, které měl rád. Když ale Robert přišel domů, okamžitě se svalil na gauč s mobilem. Když jsem ho prosila, aby telefon aspoň pro dnešek odložil, jen podrážděně odsekl, že musí dočíst diskuzi na automobilovém fóru. Pokusila jsem se mu přístroj jemně vzít z ruky, ale on mi ji vztekle vytrhl a zvýšil hlas: „Nech mě být! Nemůžu mít po práci ani pět minut klid?“ Tehdy jsem se rozplakala. Pochopila jsem, že nebojuji s jinou ženou, ale s moderní technologií, a že jsem ten boj prohrála.

Druhý den v práci Adam okamžitě poznal, že se trápím. Vytáhl mě na vzduch do nedalekého parku. Na lavičce, bez jakéhokoliv rozptylování telefonem, mě nechal mluvit. Vylila jsem mu své srdce o osamělém manželství. Adam mě držel za ruku, naslouchal a pak mě ujistil, že si zasloužím někoho, kdo mě bude skutečně vnímat a oceňovat mou přítomnost. V jeho očích jsem po dlouhých letech znovu spatřila samu sebe jako hodnotnou a zajímavou ženu.

Tato slova mi dodala ztracenou odvahu. Ještě ten večer jsem si doma sbalila kufry. Robert si mého odchodu všiml, až když jsem táhla zavazadla předsíní, a udiveně se ptal, co blázním. Klidně jsem mu vysvětlila, že chci žít skutečný život se skutečným partnerem, ne s někým, kdo mě ignoruje kvůli virtuálnímu světu. Dnes, o rok později, jsem rozvedená. S Adamem pomalu budujeme krásný vztah postavený na vzájemném naslouchání a společných zážitcích. Cesta zpátky k sobě samé byla těžká, ale stála za to.

Marta (30): Můj přítel má i v ložnici telefon na prvním místě. Jestli s tím něco neudělá, bude mezi námi konec

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].