Tomáš (55): Dva roky od smrti manželky jsem našel sílu znovu žít. Kvůli nové ženě ze mě tchyně udělala bezcitného zrádce

S Evou jsme byli manželé pětadvacet let a vychovali jsme dva syny. Dnes už jsou oba dospělí a mají své vlastní životy. Náš vztah byl vždy plný porozumění a harmonie.

Pavel (48): Domácí válka mezi dcerou a novou ženou bublala dlouho. Výbušná tečka na oslavě mě totálně odrovnala

Těžká životní zkušenost mě psychicky vysála

„Tomáši, mám rakovinu prsu s metastázemi po celém těle. Lékaři mi dávají nanejvýš rok,“ plakala Eva, když mi sdělovala výsledky nesčetných testů. Plakal jsem s ní. Ten den jsme se jen dlouho v tichosti drželi v objetí. Měl jsem pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce. Nedokázal jsem to přijmout, jen to strašlivě bolelo. Tak začala naše náročná a bolestivá cesta. Eva se rozhodla odmítnout chemoterapii a nechat věcem volný průběh.

Eva prožívala nesnesitelné bolesti a já dělal vše, co jsem mohl, aby se jí ulevilo. Zajistil jsem zdravotní sestru, která k nám dojížděla a podávala Evě injekčně silné léky. Postupně jsem ji nosil na toaletu, pomáhal jí s hygienou a každý večer jsme spolu leželi na gauči, objímali se a byli jen tiše spolu. Eva nakonec zemřela dříve, než doktoři odhadovali.

Petr (36): Myslel jsem, že nová luxusní koupelna zachrání naše manželství. Místo toho mě má žena jen sprostě využila

Bolest nikdy nezmizí, ale život jde dál

Po celou tu dobu mi Evina matka nijak nepomohla. Na návštěvy sice jezdila, ale vždy jen seděla a plakala. Nedokázala být oporou ani vlastní dceři. Zato naši synové byli úžasní. Nejenže pomáhali, kde se dalo, ale dokázali si s maminkou hodiny povídat, držet ji za ruku a hladit ji. Po Evině odchodu jsem od tchyně neslyšel jediné slovo vděku za to, že se její dcera měla v posledních měsících dobře. Vůbec nic. Vše brala jako samozřejmost a ignorovala, že by sama mohla přiložit ruku k dílu.

Synové byli smrtí své matky zničení, ale jejich životy šly dál. Měli partnerky a bydleli v jiném městě. První měsíce po pohřbu pro mě byly nesnesitelné. Cítil jsem se zlomený, prázdný a vyčerpaný z toho, kolik utrpení jsem musel vidět. Měl jsem lepší dny, ale těch temných bylo víc. Uzavřel jsem se do sebe a chtěl být sám. Asi po půl roce jsem si pořídil psa a začal chodit na dlouhé procházky. Klid a pohyb v přírodě mi dělaly dobře. A právě tam jsem potkal Lenku. Byla to žena v mém věku, která také venčila psa.

Ladislav (53): Moje nová manželka neudrží korunu. I kdybych jí dával měsíčně milion, věřím, že ho utratí

Nechci být jen chodící mrtvola

Uplynul přesně rok od Evina úmrtí. Koupil jsem květiny na hřbitov a na zpáteční cestě jsem se zastavil v kavárně. Shodou okolností tam po chvíli přišla i Lenka a já ji pozval k sobě. Povídali jsme si a domluvili se na společné procházce. Dva měsíce jsme se jen kamarádili, mluvili spolu a já si uvědomil, že se začínám měnit. Má vnitřní prázdnota začala mizet a přistihl jsem se, že se těším, až Lenku znovu uvidím. Trvalo další dva měsíce, než jsme si opatrně vyznali city a dali si první pusu.

Poté už to šlo ráz na ráz. Už měsíc jezdím za Lenkou domů a náš vztah se stal intimnějším. Synům jsem o své nové partnerce řekl a přijali to skvěle: „Tati, máme velkou radost, že už nejsi sám. Měli jsme o tebe strach.“ Zcela opačná reakce však přišla od tchyně, která se o mém vztahu dozvěděla od někoho jiného dřív, než jsem jí to sám stačil oznámit. Vtrhla ke mně a spustila strašlivou scénu.

Obvinila mě, že jsem zneuctil památku její dcery. Jak jsem si prý mohl dovolit najít si někoho nového necelé dva roky po její smrti. Když odcházela, křičela, že se mnou končí a že je jí ze mě na zvracení. Její reakce mě hluboce zranila, ale Lenky se kvůli ní nevzdám. Mám právo být šťastný a jít dál.

Arnošt (44): Schválně jsem si vybral tuctovou partnerku. To jsem ale netušil, jak zvrhlým způsobem si vydělává

Názor vztahového terapeuta

Tomáš a jeho tchyně ztratili stejného člověka, ale každý něco jiného. Tomáš přišel o manželku a partnerku. Taková ztráta je strašná, ale život s ní počítá a prostor pro nový vztah zůstává. Evina matka přišla o dítě. To je ztráta, která obrací přirozený řád. Pro ni nikdo nový nepřijde. Když tedy Tomáš začne znovu žít, oba vidí tutéž událost úplně jinak. On v ní vidí návrat k životu. Ona v ní může vidět důkaz, že Eva je nahraditelná a že z okolí mizí. Podstatou sporu proto nejspíš není morálka ani délka smutku. Jde o dva různé zármutky, které se střetly a běží jiným tempem.

Vysvětlení jejího výbuchu může být víc a pravděpodobně se překrývají. První je samotný žal a strach, že s novou ženou v Tomášově životě zmizí i památka dcery. Druhé je způsob, jakým se to dozvěděla. Zpráva z cizích úst působí jako vyloučení z rodiny. Výbuch pak mohl být reakcí na ponížení, ne jen na vztah samotný. Třetí vysvětlení je čistě hypotéza a z dopisu ho doložit nelze. Někdy lidé, kteří v době nemoci nedokázali pomáhat, nesou pocit selhání. Ten se pak snadno promění ve vztek na toho, kdo pomáhal. Čtvrtým vlivem může být generační představa o tom, jak dlouho a jak viditelně se má truchlit.

Tady je namístě říct věc na rovinu. Tomáš nic nezneuctil. Se ženou prošel nemocí až do konce a ošetřoval ji způsobem, který mnoho lidí nezvládne. Nový vztah začal zhruba rok a půl po její smrti a pozvolna, přes přátelství. Ani podle tradičních měřítek, která počítají s rokem smutku, nejde o nic unáhleného. Požadavek, aby zůstal sám, není oprávněný. Jeho synové, kteří o matku přišli stejně, to vidí stejně.

Zároveň je fér podívat se i na Tomášův pohled. Jeho dopis obsahuje hodně výčitek, které s novým vztahem nesouvisí. Tchyně prý jen seděla a plakala a nepoděkovala. To mohla být skutečná bezmoc matky, která se dívá, jak umírá její dítě. Ne každý umí pečovat a ne každý umí děkovat. Tomášova křivda je pochopitelná. Pokud ji ale do dalšího jednání přenese, spor jen přiživí.

Co s tím může Tomáš dělat? Především se nemusí snažit získat její souhlas. Nový vztah není věc, o které by tchyně rozhodovala. Nemá ale ani důvod odpovídat ve stejném tónu. Po nějakém čase může zvolit jeden klidný krok, třeba dopis nebo krátký rozhovor. V něm může uznat, že se to dozvěděla nešťastně od jiných a že to mrzí i jeho. Může dodat, že Eva zůstává součástí jeho života i života synů. A že dveře má otevřené, pokud o kontakt bude stát. Nemá smysl vracet se k tomu, kdo kolik pomáhal. Ani obhajovat délku smutku. Takové debaty se vyhrát nedají.

Synové mohou s babičkou udržovat vlastní vztah. Neměli by však dělat posly ani rozhodčí. Lenku není vhodné tchyni jakkoli představovat, dokud o to sama nestojí. Tomáš také musí počítat s tím, že tchyně svůj postoj možná nezmění. Pak je rozumné to přijmout jako její volbu, ne jako rozsudek nad sebou.

Mgr. Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, která usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací najdete zde.