Facebook
Instagram
Existuje snad slavnější psycholog, než je právě Sigmund Freud? O jeho objevy se opírá i dnešní psychologie. Tento muž udělal v tomto oboru opravdu průlomové objevy a zajímal se dokonce i o výklad snů. Narodil se do židovsko-německé rodiny v tehdejším Rakousko-Uhersku a do smrti a rád vzpomínal na svůj rodný Příbor na Moravě v České republice, kam se rád vracel. Narodil se 6. května 1856.
Byl nejstarší z osmi dětí židovského obchodníka Jákoba Freuda. Jeho matka se jmenovala Amálie Nathanová. Jeho rodina se hlásila k asimilovaným Židům. Narodil se v Příboře, kde prožil krásné dětství a naučil se i trochu česky. Když začala hospodářská krize, otcův obchod zkrachoval a rodina se odstěhovala do Vídně, což malý Sigmund těžce nesl. Nikdy nepřestal rodičům vyčítat, že se z Příbora odstěhovali.
Malý Freud nechodil na základní školu. Vzdělával se doma domácím studiem. V deseti letech (o rok dříve, než bylo obvyklé) nastoupil na Leopoldstädter Kommunal-Realgymnasium, později známé jako Sperlovo gymnázium. Patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Původně chtěl studovat práva, ale nakonec se rozhodl pro medicínu. Začal ji tedy studovat na Vídeňské univerzitě a za osm let složil státní zkoušky.
Problémy s antisemitismem
Roku 1881 se stal lékařem. Nemohl ale pochopit začínající nárůst antisemitismu. Protože byl Žid, dotýkala se nenávist k Židům i jeho. Roku 1876 nastoupil už jako asistent do tehdy vlivné fyziologické laboratoře pod vedením profesora Ernsta Brückeho. Až do roku 1882 se věnoval studiu nervové histologie. Jeho první publikovaná práce byla o tzv. Reisnerových buňkách v míše. Vojenskou službu strávil ve vojenských nemocnicích, nadále se vzdělával. Po zasnoubení s Martou Bernaysovou se v červenci roku 1882 rozhodl nastoupit tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interních chorob na psychiatrickou kliniku profesora Meynerta, kde nasbíral psychiatrickou praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními, či duševními chorobami. Největší význam měla praxe na neurologickém oddělení v roce 1884, kde Freud zastával místo primáře a odpovídal za více než 100 pacientů. Tehdy jako první studoval zejména účinky alkaloidu kokainu na činnost nervové soustavy. Jako první zjistil anestetické účinky právě kokainu. Ve své lékařské kariéře neustále stoupal výš a výš. Roku 1885 se stal docentem, ale jeho ekonomická situace se tím rozhodně nelepšila.
Setkání s hypnózou
I když jako lékař dosahoval skvělých výsledků, měl hluboko do kapsy. Přijal místo na soukromé klinice v Oberdöblingu, kde se poprvé doslechl o hypnóze, a poté odjel na roční stipendijní pobyt do Paříže k profesoru Jeanu-Martinu Charcotovi. Charcot používal hypnózu při svých přednáškách, demonstroval její účinky na dobrovolnících. Freud byl fascinován. Do centra jeho pozornosti se dostávala i hysterie, jíž se Charcot také zabýval. Během přednášek u Charcota byl Freud upozorněn, že hypnózu užívá i Hyppolyte Bernheim v Nancy. Freud navštívil i jeho přednášky, byť mezi Charcotem a Bernheimem panovala ohromná rivalita. Freud si nicméně oba získal tím, že přeložil jejich díla do němčiny. U Charcota pochopil především to, že může existovat myšlení, které je odděleno od vědomí. Byl to základ pro pozdější koncept nevědomí. O rok později se oženil. Narodilo se mu 6 dětí. Jeho nejmladší dcera Anna se stala zakladatelkou dětské psychoanalýzy.
Studium obrny a hysterie
Nějaký čas strávil v Charcotově laboratoři, kde studoval hysterii a zvláště ochrnutí, které tuto chorobu v některých případech doprovází. Před odjezdem do Paříže nastoupil jako ředitel neurologického kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Freud se pokoušel odpovědět na otázku – Jak to, že lidé onemocní bez skutečného poranění či nemoci? V té době si Freud znepřátelil lékařské kruhy ve Vídni, když v přednášce hájil Charcotův názor, že hysterie se neomezuje jen na ženy. Ve většině zemí světa se pokládala za výlučně ženskou chorobu a hájila se teze, že muži nemohou být hysteričtí. Freudovi oponenti vykřikovali, že hysterií snad trpí Francouzi, Rakušané však nikdy.
Práce s hypnózou a psychoterapie
Freud dále s hypnózou experimentoval. Zjistil například, že se pomocí hypnózy dá opravdu léčit, a také fakt, že každý člověk na světě se dá zhypnotizovat. Zajímal se o traumata. Vytvořil obor, kterému dnes říkáme psychoterapie. Inspirovala ho prý k tomu pacientka jménem Emma, kterou rozčilovalo, když se jí během terapie snažil neustále na něco ptát. Poprosila ho, jestli by o svých pocitech nemohla mluvit ona sama. Freud také změnil vybavení své ordinace. Veškeré medicínské věci, které by mohly pacienta rozptylovat, vyhodil a udělal svou ordinaci útulnou a příjemnou. Vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako Freudova pohovka. Velkým mezníkem v jeho práci byla první světová válka, kdy pracoval s vojáky, kterým válka způsobila velká a silná traumata.
Druhá světová válka
S nástupem nacismu to měl Freud jako Žid velice těžké. V roce 1933 začali nacisté v Berlíně veřejně pálit jeho knihy. Freud to komentoval: „Jaké děláme pokroky! Ve středověku by mne byli upálili, dnes se spokojují s tím, že pálí moje knihy.“ Nacisté jeho psychologii považovali za zvrhlou. Freud věřil, že v Rakousku se nacismus nemůže uchytit a že si Hitler netroufne Rakousko okupovat. Dlouho se proto bránil emigraci, kterou zvolila řada jiných analytiků (prchali zejména do Spojeného království a Spojených států, které se tak staly novými centry psychoanalytického hnutí). Po anšlusu poznal, že utéct je nutné, nacisté mu to však již nechtěli dovolit. Pomohla analytička a řecká princezna Marie Bonapartová, diplomatické kroky USA a přímluva italského fašistického vůdce Mussoliniho, který si Freuda vážil – Freud mohl z Vídně odjet i s dcerou Annou (rovněž významnou analytičkou). Všechny čtyři Freudovy sestry však zahynuly během holocaustu. Odešel do Londýna, kde roku 1939 zemřel. Dlouhá léta odmítal bolest utišující léky, aby mohl jasně myslet a tvořit. Když se však staly bolesti neúnosné, požádal Freud svého ošetřujícího lékaře Maxe Schura o smrtelnou dávku morfinu.
Vzpomínky na Příbor
Na svůj rodný Příbor vzpomínal neuvěřitelně rád. Dokonce napsal tamějšímu starostovi u příležitosti svých narozenin v roce 1936 o svých příjemných pocitech z dětství. Do konce života se už do Příbora nepodíval. Svému příteli Breuerovi později napsal: „Stále si hrajeme na válku. To jediné, co je v Olomouci snesitelné, je velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem.“ Později se také zmínil o Čechách jako o svém domově. Nikdy tak na Čechy nezapomněl.
