Facebook
Instagram
Za komunismu jsme neměli moc inspirace, co nosit na hlavě za účes. Jedno je ale jisté, dospěli jsme k názoru, že trendy je trvalá, příčesek nebo drdol nacpaný vatou. Muži se zase pyšnili dlouhými vlasy.
Obecně trendy určoval západní svět, z něhož se k nám ale dostávaly jen strohé informace o tom, co je právě ve světě v kurzu, co se nosí a jak se má správně pečovat o vlasy.
V 50. letech u nás frčela tzv. chemická preparace neboli studená vlna. V té době měla snad každá žena kudrnaté vlasy. To bylo zkrátka IN.
V 60. letech se přešlo na dlouhé vlasy. Když nestačila příroda, zkoušely se nejrůznější příčesky. Čím delší, tím lepší.
V 80. letech do Československa dorazila trvalá. Komu se na hlavě netřpytily kudrlinky, jako by nebyl. Obdobím trvalé jsme si v osmdesátkách zkrátka museli projít. A pozor! Tento trend se nevyhnul ani pánům.
V drogériích toho moc nebylo, a tak se objevovaly nejrůznější vychytávky. Nebylo tužidlo? Nevadí, použijeme pivo. Barva na vlasy je příliš řídká? No a co! Zahustíme ji moukou.
Ještě se vraťme k pánům. Od 60. let se začínáme setkávat s tzv. máničkami, kdy dlouhé vlasy neznamenaly jen účes, ale především se jednalo o postoj k režimu. Dlouhé vlasy byly symbolem vzdoru proti establishmentu. Máničky to v socialistickém Československu neměly vůbec lehké, byly pronásledovány; nesměly například do kin, divadel či tramvají. Pokud jste chtěli mít dlouhé vlasy, museli jste mít potvrzení. Někdy se ho podařilo získat… Například potvrzení o tom, že hrajete ve filmu, kde musíte mít dlouhé vlasy, či povolení od psychiatra – pokud budete ostříhán, můžete spáchat sebevraždu.
Dnes můžeme mít na hlavě opravdu všechno a nikomu to nepřijde divné. Růžové vlasy střídají zelené, děvčata se nestydí za vyholené hlavy a muži si nechávají odbarvovat konečky. Nebyla přece jen nakonec lepší ta trvalá?
