Tereza in Oslo: „Ztráta rodiče? To nepochopíte“ (část druhá)

V knížce se mísí řada témat a nejde vynechat gymnastiku. Nelitujete, že jste jí obětovala bezstarostné dětství?

Byla jsem vždycky hodně poslušná, nikdy jsem neřekla „mě to nebaví, to nechci dělat“. Naši mě vycepovali a možná jsem nevěděla, co ztrácím. (směje se) Ale tréninky a to prostředí jsem milovala, s holkama jsme byly nejlepší kamarádky. Myslím, že v devítce jsem za to byla o to radši. Měla jsem už něco za sebou a moji vrstevníci se teprve začali hledat.

Když přijde na to, že vaše děti budou v něčem vynikat, budete je podobně vést k tomu, aby u činnosti vydržely? I když se budou raději prohánět po venku?

V tomhle si zřejmě budeme velmi odporovat s manželem. (směje se) Jeho dětství bylo úplně opačné – měl obrovskou volnost. Ve všem. Taky dělal vrcholově gymnastiku, ale přišel k tomu až sám a někdy až v šestnácti letech. Hrával závodně fotbal, ale v Norsku jsou i takové tréninky pro děti volnější a pořád mají spoustu volného času.

Budeme muset udělat nějaký zdravý kompromis. Podle mě by dítě nemělo mít absolutní volnost a o všem si rozhodovat samo. Přijdou momenty, kdy bude líné a něco ho nebude bavit. A kdyby s tím seklo, mohlo by toho jednou hodně litovat. Pošťouchávat ho asi trošku budu, no. (smích)

A ono bude pak chodit za tatínkem…

Jsem na to zvědavá. (směje se) Ten norský přístup je velmi laxní. Dokonce je tam zákonem dané, že do třinácti let nemůže dítě nikde prohrát ani vyhrát.

Ve školách?

Ve školách, ve sportu, všude. Děti třeba hrajou fotbal, jeden tým dá tři góly, druhý žádný. A neřekne se, kdo vyhrál – vyhráli všichni.

Nepřijde mi to fér a v tom se s manželem shodneme. Ty děti nejsou hloupé, pochopí to. Určitá forma pozitivní podpory ano, na druhou stranu ale potlačujete talentované děti, které tvrdě makaj. Pochvalu nebo umístění by si zasloužily, aby věděly, že když na něčem pracují, má to nějaký výsledek. Pak si řeknou „proč já bych se snažil, když stejně nevyhraju“.

Musí být těžké v nich vzbudit jakoukoliv motivaci.

Je to hodně o individuálním přístupu trenérů. Musí na tom hodně psychicky pracovat.

Kde by byla dnes Tereza Salte, kdyby s gymnastikou práskla?

Dělala by asi nějaký jiný sport. (směje se) Gymnastika mi dala touhu chtít a být lepší. A určitě týmového ducha. Teamová gymnastika (TeamGym) není o tom, co ty dokážeš, ale co dokáže celý tým. Vždycky radši pracuju v týmu než sama. Díky ní si taky víc uvědomuju zodpovědnost za svoje činy – když jedna gymnastka spadne, zkazí to všem dvanácti holkám.

Jak jste se vyrovnala s těhotenstvím z hlediska postavy? Coby vrcholová gymnastka jste měla vypracovanou figuru…

Když jsem dělala aktivně gymnastiku, moje figura se mi tolik nelíbila. Měla jsem opravdu hodně svalů, byla jsem taková velká. (směje se) Takže jsem si v těhotenství připadala paradoxně daleko líp, než když mi bylo dvacet. Těhotenské bříško jsem si užívala, stejně jako že pod srdcem nosím ten zázrak přírody…

Odchod rodiče? To nepochopíte

S tím zázrakem jste mi nahrála na další otázku – dá se těhotenství takzvaně naplánovat, nebo ho považujete spíše za zázrak?

Mám kolem sebe spoustu známých, kteří bojují s tím, že to nejde. Je to dost spojené s psychickým tlakem. Žena si pak možná řekne, že je s ní něco špatně. O tomto tématu se navíc moc nemluví. Všichni pak mají představu, že je to jednoduché, protože je slyšet jen o případech, kterým se to podařilo napoprvé nebo napodruhé.

Plánovali jste s manželem početí?

Ono bylo plánované neplánovaně. (směje se) Manžel po miminku toužil už dlouho a já jsem čekala na kariérní příležitost – chtěla jsem mít alespoň něco za sebou, vědět že se mám po mateřské kam vrátit. Takže jsem to byla já, kdo to odkládal. Pak jsme založili firmu, nabrali pár zaměstnanců, firma se ustálila a já si řekla, že teď už je takový hezký čas.

Kdy jste si řekla, že jste na mateřství připravená? Spousta mých vrstevníků (kolem 25 let) si nepřipadá pořád dost zralá.

Tohle jsem neměla. Kdybych v těch pětadvaceti dostala v Norsku práci, myslím, že bychom do toho šli po hlavě. Oba jsme toužili být mladí rodiče a nejsme z těch, co by si nevěřili. Věděla jsem, že mám úžasného manžela, že jsme toho hodně prožili, že jsme si hrábli na dno a žili úplně bez peněz.

Jen jsem cítila, že bych chtěla mít dobré pracovní zázemí, abych pak byla o mateřské dovolené pohodová maminka, která nemusí řešit, kam půjde, až malý vyroste. A také nejsem typ ženy, která by chtěla zůstat napořád doma.

V knížce jste popisovala reakce okolí po odchodu maminky. Ovlivnila tato událost vaše mateřství?

Určitě. Mamka byla úžasná. V mnoha ohledech se snažím být přesně jako ona. Ke všemu přistupovala přirozeně a sázela na intuici. Věřím, že příroda to má nádherně vymyšlené, že není nutné číst spousty odborných knih a ptát se různých doktorů. Podle mě je velmi důležité sázet na vnitřní pocit.

Může někdo, kdo to nezažil, pochopit intenzitu emocí, které provází ztrátu rodiče?

Myslím, že ne. Každý si to v nějaké životní etapě prožije sám a jinak. Je to něco, co se nedá popsat, stejně jako se nedá popsat pocit, když se vám narodí zdravé dítě a vy ho poprvé držíte v ruce.

Co je na takové události to nejtěžší?

Že tomu nikdy neporozumíte.

Proč se to stalo zrovna vám?

No, nepochopíte tu celou situaci. Snažíte se to nějak uchopit a nejde to. Byla jsem ohromně překvapená, jak pracovalo moje tělo. Ono vás tak trochu brání. Já jsem na začátku hrála hroznou hrdinku a držela jsem všechny nad vodou. Nejtěžší je na tom pochopit, že už se to nevrátí.

Návrat do Norska se (ne)plánuje

Váš vztah s Johnem Erikem tak, jak ho v knize popisujete, je skoro ikonický, jako z romantického filmu. Dá se podle vás jít spřízněné duši naproti?

Musíte být hodně otevření, přístupní a nebrat jako samozřejmost, když někoho takového potkáte. Nenechat si ho proklouznout mezi prsty. O vztah se musí pečovat. Pořád.

Proč vám to klape?

Teď spolu budeme sedm let. V hodně věcech se krásně doplňujeme, v hodně věcech jsme ale obrovské, obrovské protiklady. Shodneme se v pozitivním vnímání světa, zároveň jsme oba otevření různým situacím, vzájemně se respektujeme a chceme na vztahu pracovat.

Jako že nezametáte věci pod koberec?

No, někdy jo. (směje se) Žádný vztah není ukázkový. Myslím, že máme oba touhu dělat ten vztah hezký a umíme se ponaučit z jistých situací.

Život v Norsku jste si vysnila a splnil se vám, přece jen jste se ale nakonec vrátila do Česka. Nebojíte se, že touha po domově dřív nebo později zavolá i vašeho manžela?

Já bych se jednou do Norska vrátit chtěla. Stěhování do Prahy jsme neplánovali – napadlo nás založit agenturu a za dva týdny už jsme byli tady.

Momentálně máme v Praze obrovské množství příležitostí díky podnikání, blogu nebo i gymnastice – manžel trénuje český národní tým. V Norsku bychom museli oba začít od nuly, kariérně tam nemáme zázemí. John Erik je sice vystudovaný právník, ale nemá praxi.

Myslím, že stěhování do Norska nebude záležitostí několika nadcházejících let. Možná až William půjde do školy a budeme řešit, kde bychom ho chtěli vychovávat, jestli se nám líbí víc český nebo severský přístup. John Erik ale život v Praze miluje. Je tu hodně věcí, které jsou pro něj exotické a přirozenější než v Norsku.

Exotické?

Ten sociální život, děje se tu opravdu hodně věcí. Manžel pochází z malého městečka Kleppe, kde nemají ani ne dvě kavárny. Když chcete něco zažít, musíte jet pár desítek kilometrů do Stavangeru. Pro něj je Praha městem možností. Miluje ten ruch. Spíš já bych chtěla mít jednou ten domeček někde u norského lesa. (směje se) Je to o balancu. 

Tereza Salte (29)

Dvojnásobná Blogerka roku, mistryně Norska a Česka v gymnastice, čerstvá maminka a zakladatelka agentury Elite Bloggers. Ve svých 23 letech se přestěhovala do Norska za svým přítelem, dnes už manželem Johnem Erikem Salte. Blog Tereza in Oslo mapuje její až filmové životní vzestupy a pády na pomezí Norska a Česka. Ty zabalila do knižní formy s titulem Šlehačková oblaka.

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová