Viktorie (21): Chtěla jsem pomoct spolužačce v nouzi, ale pořádně jsem se spálila. Darované oblečení prodává klidně na bazaru

Měla jsem období, kdy jsem si kupovala každou chvilku něco nového na sebe – a skončila jsem tak, že mi stačí džíny a pár triček. A pár slavnostnějších kousků. Než odnést přebytečné šatstvo do kontejneru, rozhodla jsem se ho raději někomu darovat.

Tomáš (33): Moje žena se po porodu změnila k nepoznání. Stydím se za její mastné vlasy a vytahané oblečení

Náhodné setkání

Pomohla mi náhoda, i když dneska si říkám, že mi spíš zkomplikovala život. Po dost dlouhé době jsem potkala kamarádku, nebo spíš spolužačku ze střední školy, Zorku. Hnala se ke mně a a na celou ulici halekala: „Ahooooj! Jak se máš?“

Usmála jsem se nad jejím nadšením a slovo dalo slovo a zašly jsme spolu na kafe. Zorka se rozpovídala o svém životě. Zdálo se mi, že nemá právě na růžích ustláno a když na závěr dodala, že sice ona sama žádného přítele nemá, ale je pozvaná na svatbu, povídám: „Ale to je prima! Třeba tam někoho potkáš. Co myslíš?“

V té chvíli posmutněla a pípla: „Nemůžu tam jít, nemám co na sebe…“ A že nemá peníze na to, aby si něco slušivého koupila, už dodávat nemusela.

A já, dobrá duše, jsem jí okamžitě navrhla: „Mám spoustu šatů, něco ti půjčím.“

Veronika (33): Moje nejlepší kamarádka byla na dně, tak jsem jí půjčila sto tisíc. Dnes dělá, že mě vůbec nezná

Štědrá nabídka

Hned druhý den ke mně Zorka přiběhla, a když viděla moji přeplněnou skříň, vyjekla: „Tedy ty máš věcí!“

„Hm, ale moc toho nenosím,“ povídám, „tohle a tohle a tohle… a zbytek mi vlastně jen překáží.“

„Vyhodíš to?“ zeptala se Zorka s nadějí v hlase. Na to, že si přišla půjčit jen jedny šaty, nějak pozapomněla.

Zavrtěla jsem hlavou. „To určitě ne. Radši to někomu dám. Odnesu to do charity nebo…“ Ani jsem to nedořekla, a Zorka už byla hlavou ve skříni. Řekla jsem si v duchu, že to koneckonců můžu dát jí, a nabídla jí, ať si pár kousků vybere. Začala si zkoušet jedny šaty za druhými a točila se v nich kolem dokola: „Tyhle si nechám,“ pištěla. „A ještě ty žluté. A můžu i nějaký svetřík?“ Kývla jsem na znamení souhlasu: „Vezmi si všechno, co chceš,“ a měla jsem radost, že jí udělám radost.

Jana (29): Půjčila jsem kamarádce peníze na svatební šaty. Ona se ale nevdávala a beze stopy zmizela

Šokující odhalení

Pár dní nato mi Zorka zavolala s tím, že svatba byla skvělá a že opravdu možná někoho potkala. Pak se odmlčela a ani já jsem netoužila po tom se s ní vidět. Šatník jsem si vyčistila, to, co jsem dala pryč – respektive darovala Zorce – mi nijak nechybělo, a život šel dál.

O pár týdnů později jsem jen tak projížděla Vinted bez cíle. Byla jsem jen zvědavá a zabíjela tím čas. A pak jsem je uviděla.

Moje šaty. Ty žluté, nad kterými se Zorka rozplývala. Hned za nimi byly malé černé, které jsem jí taky darovala. Popadla mě zlost a bleskově jsem začala sjíždět všechny nabídky. Našla jsem i jeden svůj svetřík a kabelku, kterou uzmula, se slovy: „… nosíš ji? Ne? A můžu si ji vzít?“

Byla jsem v šoku.

„To snad ne…“ vykřikla jsem, a celé mi to došlo. Nešlo o to, že by moje šaty nenosila, že by se jí znelíbily. Ona je nikdy ani nosit nechtěla. Snad kromě těch, co měla na svatbě… i když kdoví, jestli vůbec na nějaké svatbě byla.

Vzala jsem telefon a napsala jí: „Zorko… ty prodáváš ty věci ode mě?“

Odpovědi jsem se ale nedočkala. A byla jsem poučená, abych příště tak bezhlavě nevěřila kamarádce, která mě opíjí rohlíkem.

Natalie (33): Randím s bývalým svojí kamarádky. Až se o nás dozví, asi o ni přijdu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].