Facebook
Instagram
Pes je nejlepší přítel člověk a kočka se na vás dívá jako na návštěvníka ve svém bytě. Známe to každý. Albert žil s více než stovkou mazlíčků. Dokážete si to představit?
Je mi šedesát a žiji na odlehlém statku v Karpatech. Když se mě lidé ptají, jak jsem se dostal k více než stovce domácích zvířat, obvykle jen mávnu rukou: "To je dlouhý příběh." Ale moje dcera mě poprosila, abych ho sepsal, že prý to může někoho inspirovat.
Hledání samoty v horách
Před lety, po revoluci, jsem měl jiný život. Byl jsem ponořený do ruchu velkoměsta, pracoval dlouhé hodiny a nikdy si nenašel čas pro sebe ani rodinu. Stres byl zdrcující. Nejen pro mě, ale i pro moji ženu, která mě zanedlouho opustila.
Shodou okolností v té době zemřel můj bratr, který vlastnil usedlost v Karpatech a odkázal mi ji. Sám rodinu neměl. Chopil jsem se příležitosti. Stavení jsem vlastníma rukama a s pomocí pár kamarádů opravil.
Lada (29): Přítele nemůžu vystát, ale ani od něj odejít. Miluju totiž jeho psa
První obyvatelé přišli brzy
Usedlost se nachází daleko od lidí, takže mi hned od začátku dělalo společnost jen několik zvířat. Na stavbě se vždycky nějaká skulinka a místo na přespání najde. Tu toulavý pes, tu zachráněná kočka. Brzy se po okolí rozkřiklo, že tam žije člověk, který je ochotný se zvířat ujmout a lidé mi začali nosit svá nechtěná zvířata v domnění, že pro ně našli útočiště.
Než jsem se nadál, měl jsem více než sto domácích mazlíčků všech druhů a velikostí. Krmení, péče o ně a zajištění jejich bezpečí mi bralo víc času než stavba. Moje horské útočiště se změnilo ve zvěřinec.
Asi si dokážete představit ten chaos a nevyhovující podmínky. Dokonce na mě někdo zavolal veterinární správu. Nikdy nezapomenu na tu mladou slečnu, která přijela z kraje a s otevřenou pusou se rozhlížela po statku plném zvířat. „O to všechno se tu staráte?“ žasla. „Jistě. To nemáte, slečno, ani v zoo, takovou podívanou,“ odvětil jsem.
Neočekávaná pomoc
Bál jsem se, že mi dají pokutu, že mi zvířata seberou, že na mě někdo bude křičet a já se budu muset zodpovídat. Ale slečna si prošla statek, dala si se mnou kafe a vyprávěla mi, jak tohle vždycky chtěla. Při odchodu jí svítily oči. „Já vám pomůžu. Nějak to vymyslíme,“ řekla mezi dveřmi. Nevěděl jsem, co tím myslela, ale nechal jsem to.
Slečna nelhala. Vyhledala pomoc místních i státních organizací na ochranu zvířat a pomohla mi vytvořit systém péče o všechna má zvířata. Chaos se pomalu, ale jistě měnil v řád.
Dnes už to tak není. Mít tolik zvířat podléhá tolika předpisům, že to člověka ubíjí, ale všude na stěnách mám fotky. A víte, že bych dal ruku za to, že si pamatuju jméno každého zvířete, které tu strávilo aspoň týden?
