Aneta (36): Když jsem začínala jako uklízečka, všichni mě litovali. Dnes vlastním úspěšnou firmu a vracím úder lidem, kteří se mi smáli

Když jsem v devatenácti odmaturovala, rodiče neměli peníze na to, aby mě poslali na vysokou školu do Prahy nebo do Brna. Táta přišel o práci a máma pracovala v obchodu za minimální mzdu. Zatímco se spolužáci stěhovali do velkých měst, já se rozhodla zůstat v našem malém městě a začít uklízet domy a kanceláře.

Dodnes si pamatuji posměšný pohled bývalé spolužačky Kamily, která se mě tenkrát před ostatními zeptala: „Aneto, ty chceš opravdu strávit celý život na kolenou s hadrem v ruce?“ Místo studu jsem v sobě podnítila touhu všem dokázat, že poctivá práce není ostuda.

Hana (63): Raději budu mýt toalety pro cizí lidi, kteří umí poděkovat, než dál uklízet u snachy, která se za mě stydí

Investovala jsem do vědomostí

Rychle jsem pochopila, že profesionální úklid není jen o mávání mopem, ale o rozsáhlém odvětví. Místo utrácení jsem večery trávila studiem chemie, technologií čištění a impregnace materiálů. Na splátky jsem si pořídila první profesionální tepovač a začala nabízet služby. Když se mi podařilo dokonale vyčistit zničené čalounění v jednom místním penzionu, majitelka mě doporučila svým známým z restaurací a hotelů. Z nahodilé brigády se tak krok za krokem stával skutečný a prosperující podnikatelský záměr.

Uběhlo patnáct let a z mé malé živnosti vyrostla úspěšná firma s patnácti zaměstnanci, vlastní flotilou aut a profesionální technikou za stovky tisíc korun. Získávali jsme zakázky na úklid nově postavených bytových domů i administrativních budov v celém kraji. Mezitím se mnozí moji vysokoškolsky vzdělaní vrstevníci vracejí z velkých měst zpět k rodičům, protože s nepraktickými tituly nedokázali najít dostatečně placenou práci a uvízli na špatně placených pozicích.

Jana (39): Už nechci být jen služkou svému manželovi a dětem. Stále častěji mám chuť odejít a nikdy se nevrátit

Role se obrátily

Zlomový moment přišel ve chvíli, kdy moje firma vyhrála zakázku na kompletní úklid nově otevřeného konferenčního centra. Když jsem dohlížela na práce v hlavním sále, potkala jsem tam Kamilu. Pracovala jako záskok na úřadě za minimální plat a s úžasem zírala na vyšívané logo mé firmy na mé pracovní zástěře. Když se mi svěřila, jak těžko shání lepší práci, bez jakékoliv zášti jsem jí nabídla, aby poslala životopis k nám, jelikož jsme zrovna hledali koordinátorku do kanceláře.

Za pár dní přišel od Kamily e-mail s přihláškou. Na osobním pohovoru v mé kanceláři sklopila oči a upřímně se mi omluvila: „Moc mě mrzí, co jsem ti tenkrát řekla. Byla jsem mladá, hloupá a myslela jsem si, že diplom ze školy mě dělá něčím víc.“ Vysvětlila jsem jí, že v mé firmě si vážíme každé poctivé práce, ať už člověk sedí za psacím stolem, nebo drží v ruce mop.

Kamilu jsem zaměstnala a dnes je z ní skvělá kolegyně. Každé ráno, když z okna své kanceláře pozoruji naše firemní auta odjíždějící na zakázky, cítím obrovskou satisfakci. Zůstala jsem po škole doma, protože jsem neměla jinou možnost, ale díky tvrdé práci, pokoře a odhodlání jsem vybudovala život, o kterém se mi ani nesnilo.

Eva (31): Šéfová mého přítele přišla k nám domů. Myslela, že jsem uklízečka, pak mi sdělila krutou pravdu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].