
Boženina dcera má nového přítele, který se k ní chová jako k princezně. A Boženě to otevřelo oči a rozhodla se vrátit jiskru i do svého vztahu...
S mým manželem Františkem jsme spolu už skoro třicet let. Naše manželství je poklidné, moc se nehádáme, dokážeme vedle sebe v pohodě fungovat.
Moje dcera si našla skvělého přítele
Máme spolu tři děti, patnáctiletého Kevina, sedmnáctiletého Freda a dvacetiletou Izabelu, které říkáme Bela. Právě ta si našla svého prvního přítele. Jmenuje se Eda a lepšího kluka bychom si pro naši dceru nemohli přát.
Už když ho poprvé přivedla domů jsem viděla, mi bylo jasné, že to je mladý gentleman. Mému muži přinesl víno a mně kytici, slušně s námi konverzoval u večeře a k Izabele se choval moc hezky. Měla jsem z něj radost a dost se mi ulevilo, že nechodí se žádným chuligánem.
„Ten se k ní chová ale hezky, že?“ řekla jsem Františkovi po prvním setkáním s Edou, „a jak je pozorný… viděl jsi, jak Bele přenechal poslední kousek dortu, protože řekla, že na něj má chuť? To ty bys mi ho snědl!“
Začala jsem jí závidět
Jak k nám Eda chodil domů častěji a častěji, začala jsem si více všímat, jak krásně se k Bele chová. Často jí nosil květiny a nezáleželo mu na tom, jestli je nějaká příležitost, nebo jestli jí je dává jen tak. Když byli doma sami, vařil jí jídlo, když někam šli, vždycky pro ni dojel autem. Nosil jí malé dárky a nebyla návštěva, kdy bych od něj neslyšela nějaký hezký kompliment směrem k Bele. Hřálo mě to u srdce, vidět, jak moc někdo mou dceru miluje. Říkala jsem si, jak bych si přála, aby mi někdo také projevoval tolik náklonnosti…
A tak jsem si začala uvědomovat, jak je moje manželství sice klidné, ale bez jakékoliv snahy a ozvláštnění. Nedokázala jsem si vybavit, kdy mi František naposledy koupil květiny nebo dal nějaký dárek. Jídlo jsem vařila vždy já a nějakého hezkého komplimentu jsem s nedočkala už dlouho. A kdy jsme si vyrazili na rande? Možná ještě v minulém století.
Řekla jsem mému manželovi, že by se měl inspirovat
„Už dlouho jsi mi neřekl, že mi to sluší nebo že se ti líbím,“ nadhodila jsem jedno ráno, když jsem se malovala v koupelně do práce a František si čistil zuby. Pozvedl obočí a sjel mě pohledem.
„Líbíš se mi, vždyť jsi moje manželka,“ odpověděl nechápavě, „kdyby ses mi nelíbila, tak si tě asi nevezmu, ne?“
„Ale už mi to neříkáš,“ otočila jsem se na něj a založila si ruce na hrudi, „a už se ani nesnažíš. Kdy jsi mi naposledy koupil květinu a nebo nějaký dárek? Kdy jsi se mi nějak snažil udělat radost?“
„Minulý týden jsem ti koupil novou formu na bábovku,“ ohradil se uraženě a já si odfrkla.
„Ale to jenom pro to, že jsi chtěl, abych ti ji upekla, to není žádný dárek. Podívej se na Edu, ten dává Bele něco pořád.“
„Srovnáváš mě s náctiletým přítelem naší dcery?“ vylétlo obočí Františka snad až do nebe a překvapeně na mě civěl. Já jen přikývla.
Prý už jsme na podobné věci spolu moc dlouho
„Ano, náctiletý přítel mojí dcery se k ní chová lépe než ke mně můj manžel skoro tří dekád. Měl by sis z něj vzít příklad a vzít mě třeba někam na rande a nebo mi koupit kytku,“ přikývla jsem rázně a on vykulil oči.
„Božko, oni jsou mladí. Mají energii a musí se snažit. Musí svou lásku živit. Zato my… my už jsme prostě usazení. Co sis to zase vymyslela za hloupost?“ zeptal se a já si pohoršeně odfrkla.
„Není to hloupost. Když vidím, jaký mají krásný vztah, došlo mi, že se chci také cítit milována. A zasloužím si to.“
Následující večer mě čekalo překvapení
František nevypadal, že by si z mé rozmluvy něco vzal, ba naopak se urazil a do konce dne se mnou prakticky nepromluvil. Druhý den, když přišel z práce, jsem byla připravená tedy rozhovor vést znovu. Když přišel do kuchyně a já už otevírala pusu, abych mu vše připomněla, zpoza zad vytáhl velkou kytici lilií. Zalapala jsem po dechu.
„Večeři ani nedělej, zarezervoval jsem nám restauraci,“ zabrblal, když viděl, že mám před sebou rozložené suroviny na řízky, „a vezmi si něco hezkého na sebe, je to docela luxusní podnik.“
Celá překvapená jsem se tedy šla upravit a převléct, zatímco František dal lilie do vázy. Když jsem za ním pak přišla, celá našňořená, prohlédl si mě.
Opět jsem cítila motýlky v břiše
„Sluší ti to,“ řekl a nabídl mi rámě. Když mě vedl do auta, aby mě odvezl do restaurace, co vybral, neubránila jsem se úsměvu. Cítila jsem, jak se mi po třiceti letech do břicha navrací motýlky. Přesně takový projev lásky jsem si představovala a byla jsem nesmírně vděčná, že mi ho můj manžel okamžitě dal.
A to se vůbec netvářil, že by něco plánoval změnit. Ten večer jsem si připomněla, proč jsem se za Františka vdala a mám s ním tři děti. Ačkoliv to ne vždycky dává najevo, opravdu mě miluje a udělal by pro mě první poslední.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




