Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Povstání členů revolucionářské skupiny Mau Mau mělo v Keni, kterou ovládala britská koloniální správa, nastolit nezávislost a svobodu. Tato ozbrojená vzpoura se odehrávala v letech 1952 až 1960 a během ní byly tisíce lidí poslány do táborů, kde se ponižování, bití a smrt staly každodenním koloritem. Ale ani zajetí a oběšení vůdce hnutí Mau Mau Dedana Kimathiho nezlomily ducha odhodlání jeho stoupenců.
Původní obyvatelé Keni, zejména z řad kmene Kikůjů, nepřestali toužit po znovuzískání své země z područí Britů, kteří se snažili v 50. letech minulého století tento odpor všemožnými způsoby zničit. A neváhali k tomu použít ani ty nejbrutálnější prostředky. Každý, kdo byl zajat, byl podroben mučení a výslechu. Snad nejhorší ze všech bylo „kastrační zařízení“.
Hrůzné zločiny na obyvatelstvu Keni
O děsivém mučení, které páchali jak „bílí, tak i černí“ příznivci britského impéria, se ve své knize Legacy of Violence rozepsala spisovatelka a akademická pracovnice, Caroline Elkins. Vězni se běžně, v rámci výslechu, připojovali k autobateriím, pálili cigaretami, plamenem a žhavými uhlíky. Mužům i ženám drtili kosti, vyráželi zuby, usekávali prsty a speciálními nástroji je kastrovali.
Tím stále veškeré týrání neskončilo. Dozorci nařizovali zadrženým, aby ručně čistili kbelíky s exkrementy anebo s nimi běhali, přičemž je museli držet nad hlavou. Často se tak na ně jejich obsah vylil. Používaly se také pomalé elektrické šoky, jenž mohly trvat i několik dní.
Ženevské úmluvy v Keni neplatily
Přestože Británie podepsala Ženevské úmluvy, hnutí Mau Mau nebylo uznáno jako vojenské, čili jeho členové nemohli mít status válečných zajatců. V očích koloniální správy neměli žádná práva. Byli posíláni do táborů přezdívaných „Pipeline (potrubí). Každý podezřelý musel projít postupnými fázemi internace. Nejprve je čekal screening, což byl brutální výslech. Pak se rozhodlo o tom, zda je dotyčný nebezpečný, anebo ne. Ti, co nebyli, se poslali do tak zvaných rezervací, jež se však brzy přelidnily. Ostatní putovali na nucené a těžké práce. Končili tam na základě vykonstruovaných obvinění a soudů.
Nekonečné utrpení keňského lidu
Soudní procesy byly v těchto případech absolutní fraškou. Obhájci, obvykle právníci jihoasijského původu, měli svázané ruce. Podezřelí byli odsouzeni na základě absurdních obvinění, svědci obžaloby byli vždy přivedeni až na poslední chvíli, tudíž je nemohl obhájce vyslechnout, nebyly předloženy žádné důkazy a obhájci mohli své klienty zastupovat pouze pod identifikačním číslem, nikoli jménem. Mnoho vězňů se ani do tábora nedostalo, v rámci zkráceného řízení byli ihned popraveni. Takovýto osud potkal 1090 osob. Ti, kdo přežili, se museli před propuštěním naučit „západnímu stylu života, správným občanským postojům a přijmout křesťanství.“
Mučení a smrt byly v táborech běžné. Vězni byli biti na rozkaz důstojníků a nuceni se koupat v nádržích naplněných dezinfekčními prostředky. Pak dostali železný náramek s vyrytým číslem, což bylo stejně dehumanizující jako táborové tetování. V největších zařízeních - Manjani a Mackinnon Road - bylo okolo dvacet tisíc vězňů, což byl top stav, který se často porušoval. Oficiální zprávy uváděly, že v táborech bylo až 80 000 osob. Utrpení keňského lidu se zdálo nekonečné. Teprve až po několika letech bylo Mau Mau rehabilitováno a Keňa znovu získala v roce 1963 svou toužebně očekávanou nezávislost - prvním prezidentem se stal Jomo Kenyatta, účastník povstání Mau Mau. Britská vláda se za mučení povstalců v Keni v 50. letech, kdy byla tato země britskou kolonií, oficiálně omluvila v roce 2013.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Mau Mau Rebellion
Ciekawostkihistoryczne.pl: Rurociagi - brutalne brytyjskie obozy dla powstańców Mau Mau
