Facebook
Instagram
Chalupaření zažilo největší rozkvět za éry socialismu, ačkoliv dnes je pobyt na venkovských staveních také velmi populární záležitostí. Víte vůbec, kam až sahají jeho kořeny?
Obydlí stavěná ve volné přírodě se v Československu začala objevovat již kolem roku 1920, ale různé přístřešky a lesní boudy trampů a milovníků lesů a luk se stavěly již dříve. První impulz pro výstavbu těchto rekreačních objektů vzešel od trampů, kteří zakládali chatařské osady podél toků řek. Jejich výstavba pak propukla s rozvojem měst, kdy lidé začali pociťovat potřebu si oddechnout od neustálého shonu a života mezi betonovými bloky. Své zachránce našla mnohá stavení i po odsunu Němců.
Kdo neměl chalupu, pořídil si alespoň malý pozemek, na němž si svépomocí postavil chatu. Velký boom nastal v 60. letech, kdy se lidé většinou vraceli z práce kolem třetí hodiny odpoledne a měli hodně volného času – jezdili se tedy na víkendy realizovat do svých příbytků v přírodě.
Fenoménu chalupaření a chataření hrálo do karet i to, že byla uzákoněna dosud pracovní sobota ve volnou – víkend byl najednou o jeden den delší. Podpořil jej i rozvoj automobilismu. Po sovětské invazi byla také omezená možnost cestovat do zahraničí, a tak se výlety na chatu staly vhodnou příležitostí, jak trávit volný čas.
Mnoho obyvatel ve svých letních příbytcích našlo druhý domov a také místo, které jim umožňovalo mít čistou hlavu a kde z nich spadl stres a napětí plynoucí z chaotického života ve velkoměstě. Na letních „sídlech“ se z lidí stávali kutilové a nechávali volné pole působnosti své, mnohdy i ne příliš pro vkus citlivé fantazii.
Po revoluci si mnozí mysleli, že je s chatařením a chalupařením konec – lidé najednou měli možnost cestovat do zahraničí a poznávat dosud neprobádaná území. I přes všechny temné prognózy ale žije tento velký fenomén dál a v současnosti zažívá renesanci.
