Dagmar (41): Nechala jsem se přemluvit k pořízení koček. Teď mám zničený celý byt a chlupy i v jídle

Moji rodiče mi nikdy zvíře domů nepovolili, a já jim to mám za zlé. Děti a zvířata patří k sobě, jen jsem doufala, že dceři postačí křeček. Nakonec máme dvě kočky a já zjistila, že kočičí domácnost obnáší zničené sedačky a chlupaté ručníky.

Matěj (33): Věřil jsem, že jsme si souzeni. Pak ale můj pes napadl její kočku a náš sen o společném bydlení se rozplynul

Dcera chtěla mazlíčka

Naše Natálka chtěla vždycky zvíře, a my jsme se jí to snažili rozmlouvat. Tušila jsem, že na křečka nebo morče jednou dojde. Je to alternativa k pejskovi, kterého jsme s manželem zkrátka nechtěli. Žijeme ve velkém městě, kde je už příliš psů, a řekla bych, že „pejskaři“ jsou u nás v Čechách obecně silně sobečtí.

Jenže dcerce bylo už deset a křečky znala od kamarádek, morčata měli ve škole, a tvrdila: „Hlodavcem mě neošálíte. Chci aspoň kočku!“ Já kočky moc v lásce nemám, ale manžel vyrůstal v „kočičí domácnosti“ a taky mě přemlouval. Tak jsme vyjeli do útulku, abychom podpořili kočičí sirotky a vyhnuli se chovným stanicím, které mohou být podezřelé.

Tam nám vysvětlili, že kočičky budou nejšťastnější ve dvou, když je máme zavřené doma. Ať si vezmeme dvě sestřičky. Když jsem viděla radost v Natálčiných očích a manželovu sebejistotu, kývla jsem. Ve třech se přeci o kočky postaráme, a navíc nám je může chodit krmit sousedka, až pojedeme na dovolenou.

Adam (30): Zjistil jsem, že mám silnou alergii na kočky. Přítelkyně si jich ale pořídila víc a vyhodila mě

Radost mě stojí hodně nervů

Uběhl rok a kočky jsou součástí naší domácnosti. Musím říct, že nám jejich přítomnost dělá radost. Jsou to veselá stvoření. Natálka si s nimi rozumí a má je neustále v pokojíku. Tuto zábavu ale převažuje práce, kterou s nimi mám já. Podotýkám, že manžel se do pomoci nehrne.

Kočičí záchod tedy čistím já a jsem nepříčetná z toho, jak všude v bytě nacházím drobečky steliva. Je to strašně nehygienické! Kočky jsou schopné jít ze svého záchodku přímo na gauč nebo do postele. Další věc jsou chlupy. Černé oblečení, do kterého se oblékám nejraději, musím odchlupovat pečlivě před každým odchodem z bytu.

Chlupy jsou snad i v myčce na nádobí a v jídle, zvedá se mi z toho žaludek. Musím kočky vyčesávat, jinak by to bylo ještě mnohem horší. Ale co je opravdu smutné, je náš nábytek. Zprvu jsem se snažila kočky usměrnit, ale bylo to k ničemu. Máme podrápané skříňky, pohovku, nohy postele i linku. Škrabadlo berou jen jako bonus.

Katka (25): Končím s pochopením pro svoji kočku. Poslední zážitek mi málem způsobil infarkt

„Kočičí“ kamarádka se mi směje

Mezi našimi přáteli jsou i majitelé koček. Snažila jsem se od nich získat radu, ale dostalo se mi jen pobaveného konstatování. „Co sis myslela? Kočky řídí domácnost, ty jen uklízíš. Nábytek na odpis je součástí.“ To mi přijde kruté a netušila jsem to.

Nyní vidím i u známých, že mají sem tam něco poničené, a chlupy i na záclonách. Kdybych to tušila, asi bych se bránila víc. Faktem ale je, že manžel s kočkou na gauči už je takovým neodmyslitelným doplňkem domácnosti. Jedna z nich mi dělá ráda společnost při úklidu, a začínám ji mít ráda.

Linda (36): Můj přítel miluje svou kočku více než mě. Musela jsem kvůli ní opustit i ložnici

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].