Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adam se přestěhoval ke své přítelkyni Agátě, která si právě koupila novou kočku. Ukázalo se, že čtyřnohý kamarád bude v jejich vztahu velkým problémem.
S Agátou jsem se seznámil náhodou na chodbě u mě v práci, když zrovna šla na pohovor. Prohodili jsme spolu pár slov, popřál jsem jí mnoho štěstí a pokusil se ji uklidnit, a ona mi za to napsala na ruku své telefonní číslo.
Potřeboval jsem se k ní nastěhovat
Místo u mě v práci bohužel nezískala, hned následujícího dne jsme spolu ale šli na naše první rande. Agáta se mi moc líbila, a protože sympatie byly vzájemné, dohodli jsme se, že se uvidíme znovu. A pak znovu, znovu a znovu. Na páté schůzce jsme se poprvé políbili a na šesté jsme si řekli, že spolu budeme chodit.
Byli jsme spolu půl roku, když udeřily záplavy na Moravě a dům, ve kterém jsem žil, byl nenávratně poškozen. Musel jsem být spolu se všemi obyvateli nouzově evakuován a prakticky ze dne na den se ocitl bez domova. Moje rodina byla celá na druhé straně země, a proto mi přišlo logičtější o přechodné bydlení požádat Agátu. Ta samozřejmě souhlasila, a tak jsem se s pár věcmi, které jsem si stihl z bořícího se domu odnést, k ní přestěhoval.
Adoptovala si kočičku
„Alespoň nebudeš bydlet sama,“ snažil jsem se na situaci najít co nejpozitivnější aspekty, když jsem se k ní stěhoval.
„Já nebydlela sama… před pár dny jsem si adoptovala koťátko. Jmenuje se Miška.“
„Tak to se těším, až ji poznám,“ zažertoval jsem. Brzy jsem se ale dozvěděl, že Miška bude zkázou našeho vztahu.
Prvních pár nocí jsem se cítil jako v ráji, usínal jsem vedle mé milované a roztomilého koťátka, ale po pár dnech jsem začal pociťovat, že mi není dobře. Nejprve jsem začal mít hroznou rýmu, poté se přidal dusivý kašel. Slzely mi oči, začal jsem se dusit. Měl jsem hrozně těžko na plicích, v noci jsem kolikrát vůbec nemohl dýchat.
„Určitě jsi nachlazený,“ říkala Agáta, ale žádné léky mi nezabíraly. Po týdnu, co jsem myslel, že snad umřu, jsem se rozhodl si zajít k doktorovi. A tam mi byla sdělena nemilá zpráva.
„Mám alergii na kočky,“ sdělil jsem Agátě, když jsem se vrátil domů, „dostal jsem nějaké léky, konečně se cítím lépe.“
„Takže celou dobu je ti špatně tady kvůli Mišce,“ povzdechla si Agáta a podívala se na malou, chlupatou kouli, co jí ležela na klíně, „snad ti ty léky budou stačit a zvládneme to tu.“
Léky mi zabraly, pak přinesla další dvě kočky
Léky mi opravdu pomohly. Sice se mi u Agáty v bytě pořád špatně dýchalo a rýmy jsem se nemohl zbavit, ale dalo se to přežít. Začal jsem si pomalu zvykat, když jednoho dne Agáta dorazila domů a v ruce držela obrovskou krabici.
„Koukej, koho jsem nám přinesla,“ řekla vzrušeně a položila krabici na konferenční stolek. Pomalu se z ní začaly šplhat další dvě kočky.
„Jmenují se Lucifer a Nina. Jedna holka ode mě z práce se jich potřebovala zbavit, protože mají moc koťat a jinak by je vypustili… nemohla jsem je tam nechat…,“ vysvětlila mi. Sledoval jsem, jak se nová zvířata zvědavě loudají po bytě a už jako kdybych cítil, jak mě jejich srst svědí v krku.
Během několika následujících dní se moje alergie zhoršila. Zase jsem se začal dusit, v noci jsem pro pálící oči skoro nespal. Kočky byly všude, nemohl jsem se před nimi schovat. Snažil jsem se větrat, ale nic nepomáhalo. Poprosil jsem doktorku o silnější léky, ale rýma a dušení přetrvávaly. Přestával jsem být schopný normálně fungovat. Když jsem nemohl spát doma, usínal jsem v práci. Kvůli konstantním bolestem jsem byl nepříjemný a nevrlý. Věděl jsem, že takhle to dál nejde.
Buďto půjdu já, nebo kočky
„Rozhodla jsem se, že Ninu nedáme kastrovat,“ řekla mi jednoho dne, když jsem si právě již snad po sté kapal do očí kapky proti bolesti, „a až bude dost velká, budou mít s Luciferem koťata. Budeme mít vlastní krásná koťátka… co na to říkáš?“
„Že by to mělo přestat,“ odpověděl jsem okamžitě, „že už žádnou další kočku nechci… že nechci ani tyhle.“
„Jak to myslíš?“ naklonila hlavu na stranu a já se na ni bezradně podíval.
„Je mi hrozně zle, Agáto, copak to nevidíš? Pořád se dusím, kašlu, smrkám… od té doby, co se z našeho bytu stal kočičinec, mám pocit, že se tu udusím.“
„Z mého bytu,“ opravila mě rázně, „tak popros doktorku o silnější léky… určitě ještě nějaké jsou…“
„Navrhuji jiné řešení,“ zavrtěl jsem hlavou, „pojďme se těch koček zbavit. Necháme si jednu, tak jak to bylo na začátku… a zbytek dáme pryč. Pak už budu moct dýchat a všechno bude v pořádku.“
Chvíli bylo ticho, při kterém na mě Agáta jen civěla. Pak si založila ruce na hrudi.
„V žádném případě. Nedám je pryč, ani jednu z nich. Jsou jako moje děti, miluju je, nemůžu se jich zbavit.“
„Tak pak asi budu muset odejít já. Takhle tady žít nebudu,“ uchechtl jsem se nevěřícně nad její odpovědí. Čekal jsem prošení, slzy, čekal jsem, že na moje podmínky přistoupí. Ona na mě ale jen pevně hleděla.
„Dobře. Tak si jdi.“
Dala přednost čtyřnohým kamarádům přede mnou
A tak si moje přítelkyně vybrala své tři kočky přede mnou. Doufal jsem, že si své rozhodnutí rozmyslí, ale nebylo tomu tak. Pomohla mi se zabalit, dokonce mi nabídla, že se se mnou porozhlédne po novém bytě. Nepadlo ale ani slovo o tom, že by dala pryč kočky, abychom spolu mohli zůstat.
Netrvalo dlouho a našel jsem si vlastní byt, do kterého jsem se hned nastěhoval. Bylo příjemné moct se zase nadechnout, nemít pocit, že se každou chvíli udusím. Konečně jsem se mohl vyspat, ale v posteli mi chyběla Agáta. S tou jsem se ještě několik týdnů vídal, nakonec jsme se ale rozhodli se rozejít. Prý nebude s někým, kdo kvůli jejím kočkám odmítá vstoupit do jejího bytu. Prý jsou kočky jako její děti a nebude s někým, kdo je nemůže vystát. A tak jsem kvůli zvířatům skončil sám.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
