Matěj (33): Věřil jsem, že jsme si souzeni. Pak ale můj pes napadl její kočku a náš sen o společném bydlení se rozplynul

Příběhy o lásce: Věřil jsem, že jsme si souzeni. Pak ale můj pes napadl její kočku a náš sen o společném bydlení se rozplynul
Zdroj: Freepik

Matěj věřil, že potkal tu pravou, jenže jejich vztah narazil na nečekanou překážku – nesmiřitelnost jejich domácích mazlíčků. Zatímco on nedá dopustit na svého temperamentního huskyho, Sára nade vše miluje svou klidnou kočku...

Alena Stárková
Alena Stárková 09. 02. 2026 11:30

Minulé léto jsem se seznámil s moc krásnou slečnou. Potkali jsme se ve frontě v kavárně na kávu, kde jsme oba čekali a náhodou se dali do řeči.

Hned na prvním rande jsem zjistil, že má kočku

Jmenovala se Sára a protože se mi moc líbila, překonal jsem stud a strach z toho, že by to mohlo být neomalené, a pozval ji na rande. K mé úlevě ale moje pozvání s úsměvem přijala a hned další týden jsme se potkali v té stejné kavárně, tentokrát už na oficiální schůzce.

„Jsem rád, že jsi moje pozvání přijala… trochu jsem se bál, aby to nebylo divné,“ řekl jsem jí hned, když jsme se přivítali a usadili se. Chtěla mi něco odpovědět, ale začal jí hlasitě vibrovat telefon. Když se jeho obrazovka rozsvítila, všiml jsem si, že má na tapetě velkou šedou kočku.

„Ta je tvoje?“ ukázal jsem na obrazovku a ona přikývla.

„Ano, to je moje kočička. Jmenuje se Princezna a je to plemeno ragdoll,“ usmála se, očividně potěšená tím, že jsem si všiml, „je to láska mého života. Pořídila jsem si ji, když jsem trpěla depresemi a mohu říct, že mi zachránila život.“

Já jsem měl zase psa

„To je hezké,“ usmál jsem se a také otevřel telefon. Chvíli jsem něco hledal v galerii a pak jsem jí ukázal fotku svého zvířete.

„Tohle je Ricky, můj pes. Je to husky, pořádné zlobidlo,“ popsal jsem jí mého čtyřnohého parťáka, „je mu rok, takže je to vlastně skoro ještě štěně.“

„Ten je moc hezký,“ pokývala hlavou Sára, „ale víš, že to dost komplikuje celou naši situaci?“

„Jak to myslíš?“ pozvedl jsem obočí nechápavě.

„Já mám kočku, ty máš psa… to jsou přeci odvěcí rivalové,“ popíchla mě a já se musel zasmát, když mi to konečně došlo. „To přeci nebudeme moct být spolu, když se naše zvířata nesnesou… to rovnou můžeme jít domů!“

Se Sárou to bylo snad nejpříjemnější rande, co jsem zažil. Hned jsme se domluvili, kdy se uvidíme příště, a postupně jsme se začali vídat čím dál častěji. Naprosto jsem se do ní zamiloval a s každou schůzkou jsem doufal, že se náš vztah posune, a že začneme spolu chodit. A to se nakonec i stalo. Sára moje city opětovala a když jsem jí svěřil, co k ní cítím, byl jsem štěstím bez sebe. A tak se z nás stal oficiální pár a já ji začal zvát k sobě domů. Poznala tak Rickyho, mého psa, kterému se také zalíbila. Pokaždé, když přišla, na ni skákal a štěkal, pobíhal po bytě jako divý a stala se z něj nezřízená střela.

Bála se, že kvůli našim zvířatům spolu nebudeme moct bydlet

„Ricky je opravdu živý pes,“ komentovala jeho chování Sára, když sledovala, jak tesáky cupuje nějakou svou hračku. „Princezna je oproti tomu taková… klidná. Miluje pohodu, ráda se rozvalí na gauči a odpočívá.“

„Proč to říkáš tak ustaraně?“ zeptal jsem se jí, trochu znepokojený jejím tónem.

„Víš, kdybychom spolu chtěli někdy třeba bydlet,“ začala pomalu, „nemyslím si, že by se Princezna s Rickym snesli. Ricky je až moc živý a Princezna potřebuje svůj klid a prostor… myslím, že by jim to nefungovalo.“

„Ale prosím tě, určitě budou v pohodě,“ mávl jsem nad její starostí rukou. Vůbec by mě řešit takový problém nenapadlo. Nemyslel jsem si, že by spolu zvířata mohla mít problém… Když se pak náš vztah se Sárou stal vážnějším, rozhodli jsme se, že je zkusíme seznámit. Vzal jsem Rickyho k Sáře domů, aby se s její kočkou seznámil. A stalo se přesně to, čeho se Sára bála.

Můj pes by její kočku nejradši roztrhal

Ricky na Princeznu okamžitě začal štěkat a vyjíždět, honil ji po bytě a nenechal jí chvíli klidu. Kamkoliv si lehla, tam byl, dloubal do ní čumákem a rušil ji tak, až ježila srst a sekala drápky. Pak skákala nahoru na stůl a poličky, kam na ni Ricky nemohl, což ho dráždilo, a štěkal ještě víc. Během půl hodiny jejich interakce jsme se rozhodli, že je na čase to ukončit a zkusit zase jindy. Sára pak vzala naopak Princeznu ke mně, jenomže ve chvíli, kdy si začala hrát s Rickyho hračkami a jíst z jeho misky, se pes stal agresivním a naprosto nezvladatelným, a návštěva skončila tak rychle, jak začala.

Sára z toho byla naprosto zdrcená. Pokoušeli jsme se naše zvířata ještě několikrát udobřit, ale marně.

„Co budeme dělat, Matěji? Naše zvířata se nenávidí, nikdy se nesnesou… takže spolu nikdy nebudeme moct bydlet,“ vzdychala smutně, když jsme spolu seděli v restauraci na obědě.

Navrhl jsem, ať své zvíře dá pryč

„To se určitě nějak vyřeší,“ vzal jsem ji za ruku opatrně, „říkal jsem si, že Princezna už je trochu starší kočka, taková klidná, nenáročná… nemohla bys ji třeba dát vašim?“

Sára se na mě podívala a okamžitě svou ruku z mého sevření vytáhla.

„Rozhodně ji nikam dávat nebudu, je to moje kočka, moje zvíře,“ odvětila ostře, „je pro mě vším… a byla také pořádně drahá, je to pečlivě vyšlechtěné vypiplané plemeno.“

„Ale nemusíš ji cvičit, nemusíš s ní chodit ven, věnovat jí hodiny svého času jako já Rickymu,“ opáčil jsem, „já Rickyho našim dát nemůžu, už jsou staří a nezvládli by ho. On teď potřebuje výcvik, dlouhé procházky, sport… ale Princezna nic z toho nepotřebuje.“

„Takže říkáš, že já mám dát své zvíře, co miluju, pryč a ty si ho budeš moct nechat,“ odfrkla si podrážděně a zavrtěla hlavou, „to se mi ale vůbec nelíbí. To si radši Princeznu nechám a budu bydlet sama.“

Hledám si už jen ženy, které žádné zvíře nemají

Ani jeden jsme svého domácího mazlíčka nechtěli dát pryč, ale pro oba bylo důležité žít s partnerem v jednom bytě a sdílet společnou domácnost. Neviděli jsme smysl ve vztahu, ve kterém spolu nemůžeme stabilně žít a nakonec se rozhodli, že protože naše situace nemá dlouhodobé řešení, se rozejdeme. Zasáhlo mě to, bral jsem si hodně osobně, že si Sára vybrala svou kočku místo mě. Rozhodl jsem se tak k Rickymu pořídit dalšího psa, Shanea, který mi Sáru tak trochu nahradil. Od té doby si hledám jen partnerky, které žádné zvíře nemají. Na ženy s kočkami jsem teď přímo alergický, protože se bojím, že si opět ublížím.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

Související články

Další články