Albert (28): Přítelkyně přede mnou tajila bratra. Stydí se za jeho postižení a odmítá mě s ním seznámit

S Janou jsme spolu skoro rok. Po čase mi začalo připadat zvláštní, jak se bránila mému seznámení s její rodinou a domovem. Vždycky to nějak uhrála do autu. „Teď se to nehodí,“ říkala, nebo „je to u nás hodně komplikované“. Nechtěl jsem na ni tlačit, ale čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem cítil, že mi něco tají. Když jsem to otevřel napřímo, pochopil jsem, že nejde o žádnou maličkost.

Jarmila (40): Mám autistické dítě. Někdy se nenávidím za své myšlenky

Jana se stydí za svou rodinu

Pár týdnů před Vánoci jsem se jí zeptal, jestli se u jejích rodičů nestavíme společně. Řekla mi opět, že se to teď moc nehodí, že její maminka hrozně prožívá předvánoční shon… „Tak se u nich spolu stavíme po Vánocích, anebo se za mě stydíš?“ zeptal jsem se s nadsázkou. Začínal jsem být víc a víc zvědavý, proč se Jana mé přítomnosti u nich tak brání.

„Nejde o tebe,“ vyhrkla a poprvé od našeho seznámení mluvila o své rodině. Dověděl jsem se, že má mladšího bratra s těžkým autismem, a ten potřebuje neustálou péči. Rodiče si prý nenechají vysvětlit, že by pro všechny bylo dobré ho alespoň na pár dní v týdnu umístit do nějakého speciálního zařízení. „Je doma s rodiči, nikam nechodí. Nejde to, chová se hrozně a doma to také podle toho vypadá,“ vysvětlovala.

Na to bylo těžké cokoliv říct. Chápal jsem ji, i u nás v rodině byl shodou okolností podobný případ. Nešlo ale o autismus, ale o úraz hlavy po nehodě. Teta se strýcem se mnoho let starali o svou těžce postiženou dceru. Ale s těmi jsme se normálně navštěvovali, podporovali je, pomáhali jim jako rodina, jak jen to šlo. „To přece není důvod nás neseznámit. Vždyť víš, jak to má teta…“ řekl jsem jí. Jana zavrtěla hlavou. „U nás je to jiné. Strašné! Stydím se za to. Celé dětství jsem se styděla.“

Zlatuše (21): Kamarádčin autistický syn mi pomohl rozluštit záhadu ducha na chalupě

Přišlo mi, že ho nenávidí

Jana se konečně rozpovídala… Popisovala, jak rodiče všechno podřídili synovi, jak tím trpěla, vyprávěla několik historek, abych vše pochopil, ale přiznám se, že se mi to poslouchalo velice těžko. Jana byla zraněná, bolavá a ukřivděná – zčásti jsem to chápal, ale také plná zloby a skoro se mi až zdálo, že i nenávisti.

„Jani, on za to nemůže, vaši tebe i jeho milují a jsou zjevně zoufalí. Chápu, že já v tom nevyrůstal, ale je mi líto tebe i jich,“ řekl jsem. Nechtěl jsem nikoho soudit. Je to strašně těžká situace. Ale byl jsem hodně překvapený, jak drsně o situaci mluví – tak jsem ji vůbec neznal.

Václav (45): Náš syn je autista, vinu kladu sobě. Manželka se zachovala hanebně

Neumím se přes to přenést

Tehdy jsme se poprvé pohádali. Nešlo o žádné křičení, to ne, ale naše názory byly tak rozdílné, tak neslučitelné, pro Janu tak nesnesitelné, že poprvé práskla dveřmi a odešla. Usmířili jsme se druhý den. Mám přítelkyni rád, vnímám náš vztah jako velmi vážný, a tak bych chtěl poznat celou její rodinu. Což jsem jí zopakoval.

Ona mi ale sdělila, že si seznámení nyní rozhodně nepřeje. „Nechci si kazit svátky!“ sdělila mi. A já měl poprvé, co ji znám, nechuť se s ní loučit polibkem a objetím. Šel z ní odstup, chlad a studená nekompromisnost, byla tak tvrdá!

Lenka (36): Synovi diagnostikovali autismus. Manžel to nezvládl a zbaběle nás opustil

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].