Zlatuše (21): Kamarádčin autistický syn mi pomohl rozluštit záhadu ducha na chalupě

Vždycky jsem na chalupě měla zvláštní pocit. Když jsem byla v mém pokoji, jasně jsem cítila přítomnost někoho dalšího. To, že nejsem blázen, mi potvrdil autistický syn mé kamarádky.

Mohlo by Vás zajímat:

Ljuba (32): Máme v bytě ducha, ale odejít nechci. Snažím se s ním domluvit

Měla jsem podezření, že je v chalupě duch

Naše chalupa stojí na samotě u lesa. To bylo výslovné přání mých rodičů, když sháněli obydlí na stáří. Prahli po klidu a přírodě. To naše chalupa splňuje. Až na ten klid. Už od samého začátku jsem měla pocit, že je v chalupě duch. Takových příběhů jste asi slyšeli stovky a vždycky jste se báli uvěřit.

Tak já vám něco řeknu. Duchové vážně existují. I když je pravdou, že jsem o tom sama dlouho pochybovala. A že těch znamení bylo víc než dost. První domněnky, že je v chalupě duch, jsem získala, když se mi stále dokola hýbal obraz. Byl na něm namalovaný starý muž. Vlastně ani nevím, o koho mělo jít.

V noci jsem slyšela, jak se obraz kýve ze strany na stranu, jako kdyby chtěl spadnout. Kolikrát jsem rozsvítila lampičku a chtěla tu situaci pozorovat. Sotva se ale rozsvítilo, obraz se na zdi ani nehnul. V prvních chvílích mě samozřejmě napadlo, že blouzním. Vzhledem k tomu, že jsem normální holka, co nepije alkohol a ani nebere drogy, bylo mi jasné, že to není výplod mé fantazie.

Mohlo by Vás zajímat:

Artur (18): Stal jsem se médiem a viděl něco neuvěřitelného. Teď už vím, že duchové existují

Syn mé kamarádky viděl ducha

Někdy byl obraz zase vychýlen na jednu stranu. I když jsem ho narovnala zpět, během dne se jeho poloha změnila. A k tomu ty šílené zvuky z půdy. Přirovnala bych to k zuřivému stěhování nábytku. Jako kdyby se stará skříň sunula ze strany na stranu. Jednou jsem sebrala všechnu odvahu a šla se v noci na půdu podívat.

Když jsem viděla, jak je všechno zpřeházené, byla jsem si téměř jistá, že to má na svědomí nějaká záhadná entita. Naši o tom nechtěli ani slyšet, takže to byl boj jen mezi mnou a duchem. Vše se zdálo být jasnější, když jsem k nám na chalupu pozvala kamarádku Lindu se synem. Malý Matyáš (5) je autista.

A právě díky jeho vnímání světa jsem dostala jasnou odpověď na otázku, zda je v chalupě duch. Jednou odpoledne jsem ho našla u sebe v pokoji. Stál pod tím obrazem a soustředně jej pozoroval. Poté přišel ke mně a svým typickým projevem na mě promluvil: „Teto, víš o tom, že tu máš ducha?" A já měla vlastně radost.

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (57): Někdy je lepší duchy nevyhánět, ale snažit se s nimi vyjít. Nám s manželem se to podařilo

Malý autista si s duchem promluvil

„Stojí přímo tamhle," ukázal pod obraz. „To on s ním hýbe. Není zlý, jen vás tady nechce,“ pokračoval Matyáš. „Mám mu domluvit?" zeptal se naprosto vážně. „Řekni mu, že mu nechceme ublížit, ani ho vyhnat. Jen by mě nemusel tolik děsit a dělat v noci hluk," požádala jsem ho. „Tak ale odejdi, chci s ním být sám," dodal Matyáš a vyhnal mě z pokoje.

Přes dveře jsem poslouchala, jak Matyáš promlouvá k duchovi. Po chvíli vylezl a pokýval hlavou na znamení toho, že se domluvili. „Nemáš na ten obraz sahat," předal mi ještě vzkaz od ducha. Zůstalo to jen mezi námi. Ze zvědavosti jsem si našla informace o tom, že autisti mají skutečně stejnou energetickou hodnotu jako jiné entity. Teď je otázkou, zda je to dar, nebo prokletí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ondřej (26): Chvástal jsem se, že vydržím i týden v chalupě, kde straší. Tamější hrůzy mě ale vyhnaly už po první noci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.