Ljuba (32): Máme v bytě ducha, ale odejít nechci. Snažím se s ním domluvit

Když jsme se nastěhovali do nového bytu, neměla jsem zdání, co všechno v něm zažijeme. Nejhůř je na tom asi naše dcera Amálka (3), která ducha vnímá ze všech nejvíc. Stěhovat se kvůli němu nechceme. Byť to zní trochu absurdně, snažíme se s duchem najít společnou řeč, aby bylo bydlení v jednom bytě snesitelné pro všechny.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (18): Vyvolaly jsme s kamarádkami ducha zemřelé babičky. Takovou chybu už nikdy neuděláme

Dcera tvrdila, že má v pokoji tajemnou ženu

Před třemi lety jsme se rozhodli pro koupi nového bytu. Neměli jsme žádné konkrétní požadavky. Jen se nám musel líbit. Jeden takový jsme našli kousek za městem. Prodával ho mladší muž, který ho zdědil po své matce. Slovo dalo slovo a my se stěhovali do nového. První rok se nic zásadního nedělo. To až když dcera oslavila druhé narozeniny.

Ačkoliv byla zvyklá spát sama ve svém pokoji, najednou chodila v noci k nám. Tvrdila, že je u ní v pokoji nějaká žena. I když bych Amálce ráda věřila, chlácholila jsem ji, že se jí asi jen něco zdálo. Chodila noc co noc s pláčem, že se té ženy bojí. Neměla jsem sílu posílat ji zpátky, takže jsme jí vždycky v posteli udělali místo.

Jednou ale přišla uplakaná víc než obvykle. Tvrdila, že v pokoji lítají nějaké kvítky. Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat. Všude na zemi byly skutečné kvítky, které se tam ale neměly kde vzít. Amálka totiž v pokoji žádné květiny neměla. Musím uznat, že mě to velmi vyděsilo. Dalo mi dost práce dceru uklidnit. Hned ráno jsem všechny květy posbírala a vyhodila.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (20): Před duchem mě chránila hudba. Když vypadl proud, zažila jsem děsivé chvilky

Ducha ženy jsem spatřila na vlastní oči

Začala jsem o tom s Amálkou mluvit. Vyptávala jsem se jí, jak ta žena vypadá, zda na ni mluví a jestli ví, co po ní chce. Amálka mi toho moc neřekla. Jen to, že sedává na křesle a podivně se na ni usmívá. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než přespat s dcerou u ní v pokoji. Celou noc jsem čekala, co se bude dít.

V čase, kdy k nám dcera chodila s pláčem, to začalo. V pokoji se ozval ďábelský smích. Pak jsem spatřila postavu starší ženy. Mnula si ruce a smála se jako ježibaba z pohádky. Nahánělo mi to strach. „Nech mou dceru být!" křičela jsem na ni. Amálka už byla vzhůru a zase plakala.

Žena jen dál seděla a smála se. Pak rozmáchla rukama a vyhodila do vzduchu kvítky. Vylekala jsem se, vzala Amálku z postele a utíkala za manželem do ložnice. Schoulily jsme se pod peřinu a klepaly se strachy. Když se tam šel podívat manžel, nic podezřelého neviděl. Já ale vím, co jsem viděla.

Mohlo by Vás zajímat:

Emílie (24): Od začátku jsem věděla, že v našem domě nejsme sami. Duch malého chlapce potřeboval pomoc

Snažíme se s duchem najít společnou řeč

Hned na druhý den jsem volala původnímu majiteli. Možná jsem působila jako blázen, když jsem se ptala, jestli duch jeho matky není stále v bytě. K mému překvapení nezastíral a řekl, že o tom ví. „Ona není zlá," začal. „Taky jsem v bytě zažíval její přítomnost, ale neustál jsem to. Proto jsem byt prodal," přiznal se.

My se určitě stěhovat nebudeme. Amálka dnes vnímá situaci jinak. Nedávno oslavila třetí narozeniny. Začala si s tou paní povídat. Dala jí najevo, že se nebojí. Občas slyším, jak si s ní něco špitá. Někdy se i mě stane, že vidím tu ženu, jak prochází bytem, ale už se jí tolik nebojím. Je to sice zvláštní pocit, vědět, že máme v bytě ducha, ale už si zvykám. Možná nakonec najdeme společnou řeč.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Taťána (33): Myslela jsem si, že duchové jsou jen v bytě. Jenže to bylo mnohem horší

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.