Facebook
Instagram
Říká se, že digitální doba nepřeje seznamování v reálném světě, že se lidé dávají dohromady přes internet, ať už jsou to sociální sítě, nebo všelijaké seznamky. Ale někdy se povede seznámit se na úplně obyčejném místě. Takové štěstí měla třeba i Darina.
Několik let jsem se snažila sehnat chlapa, ale nedařilo se. Když se mi přiblížila třicítka, začala jsem propadat panice, nevěřila jsem, že bych HO ještě mohla potkat. Ale stalo se!
Seznámit se na vesnici byl problém
Vyrůstala jsem na vesnici, na střední školu pak chodila v okresním městě, následně se vrátila do rodného hnízda a vypadalo to, že se odtamtud nehnu. A byla jsem sama. Kamarádky už byly pomalu povdávané a měly děti, jen já nic. „Copak je možné na vesnici najít partnera, jakého bych si přála?“ myslela jsem si. Abych tomu šla aspoň trochu naproti, vzala jsem práci asistentky v jedné firmě v nedalekém městě, kde se nějaký ten muž našel. Jenomže ženatý nebo zadaný, jak jsem po čase zjistila.
Uběhlo pár let, můj šéf se vyměnil, přišel nový a... „Jakpak se dneska máme?“ vyjel na mě po pár týdnech, „nezajdeme na skleničku?“ To bylo poslední, co jsem si přála, ale vyhověla jsem mu – pro klid v domě, jak se říká. Jenže po mně posilněný alkoholem doslova vyjel, strčil mi ruku pod sukni a vedl oplzlé řeči. To mi úplně stačilo k tomu, abych dala, podotýkám bez rozmýšlení, výpověď. A stejně mě to tam nebavilo!
Rodina mě nechápala a nepřála mi Prahu
Pak jsem nemohla sehnat práci, která by mě aspoň trochu zajímala. Odejít z rodného domu, kde jsem měla ještě pořád dokonalý servis, se mi moc nechtělo – až do chvíle, než jsem potkala kamarádku, která odešla do Prahy. „Proč to taky neuděláš? Tady chcíp’ pes, a ještě k tomu tu těžko seženeš ženicha!“ prohlásila, „pojď do Prahy!“
Chvilku mi trvalo, než jsem se rozhodla tak radikálně změnit život. Mluvila mi do toho navíc celá rodina. „Pro koho jsem stavěl ten barák?“ hudroval táta a maminka se zase bála, že ve velkoměstě „zvlčím“. Pro bratra jsem byla vyvrhel, který si neváží dobrého bydla. Ale já se nedala, a nakonec do Prahy odešla.
Práci jsem sehnala snadno, partnera už hůř. Komické bylo, že jsem byla přesvědčena, že v miliónovém městě to bude hračka, ale brzy jsme zjistila, že se lidi míjejí, aniž se na sebe podívají. Natož spolu promluví.
Na lásku jsem nakonec narazila v supermarketu
Našla jsme si skromnou garsonku a nějaký čas byla v sedmém nebi. Bydlet sama jako filmová hrdinka, to byl vždycky můj sen. Jenomže se mi to brzo začalo zajídat. A navíc jsem tolik toužila po lásce, po vztahu! Seznamky nefungovaly, všelijaké večírky taky ne. A jak jsem tak bloumala sama po obchodech a sem tam potkala samotného muže, napadla mě originální taktika. Buď mu vozík přetéká mléky, jogurty a vším možným, a to znamená, že dělá velký nákup pro rodinu, a ulehčuje tak práci manželce, toho nebrat. Ale když má v košíku jenom dvě piva, sýr a kousek chleba, eventuelně nějaký rychlý polotovar, pak je jednoznačně volný!
A tak začala moje hra na seznámení v supermarketu. „To si snad děláš legraci?“ reagovala kamarádka Radka, ale já se nedala. Není tak jednoduché někoho oslovit, já se však nebála: „Moc jste toho nekoupil…,“ začínala jsem vždycky konverzaci a snažila se nebát odmítnutí. A jednoho dne se to povedlo!
Co z toho plyne? Seznamovat se nemusíte jen v restauracích, klubech a na mejdanech. Vždyť ani nestojíte o muže, který tyhle podniky navštěvuje – já o ně třeba nestála. Muže svého srdce můžete klidně potkat třeba u rohlíků!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Související články
