Facebook
Instagram
Nejrůznějších fobií - tedy obav z určitých věcí, lidí, zvířat či rostlin - existuje ve společnosti bezpočet. Někdo se bojí pavouků, jiný zase vypadávání vlasů nebo bakterií. Eleonora trpí nelofobií, tedy strachem ze skla, respektive ze střepů. A protože rozbité sklenice jsou častým jevem v restauracích, vyhýbá se už od malička jídelnám.
Nejsem člověk, který by křičel, když vidí pavouka, a nerozhodí mě ani vydatně kašlající cestující v tramvaji. Přesto mám z jedné věci strach. A to ze skla, konkrétně střepů. Skleněné věci mám přitom ráda odmalička. Rodiče sbírali značkové vázičky a skleněné jsme doma mívali dokonce i části nábytku. Sklo je elegantní, takřka dokonalý materiál. Jenže někdy krása mívá trny a těmi jsou v tomto případě střepy. Ty mohou napáchat spoustu potíží a nejmenším problémem je přitom pořezání prstu.
Fóbii rozjel střep, který uvízl na chlebíčku
Dodnes se mi vybavuje hrůzná scéna z dětství, kdy teta na Silvestra rozbila v kuchyni skleněnou mísu a místo sledování ohňostroje pak musela uklízet. Střepy vlétly všude, dokonce i tam, kde by je nikdo nečekal. Když pak strejda Honza vybíral po půlnoci ze salámu na chlebíčku zaseknutý střep, dostala strach celá rodina. Scénář, co by se stalo, kdyby jej omylem snědl, nechtěl nikdo domýšlet.
Silvestrovské veselí sice přežili všichni, jen já už nezvládla myšlenku, co za škody by střepy mohly napáchat v lidském organismu, pustit z hlavy. Dostala jsem strach a najednou začala vnímat nejen sklo, ale především přípravu jídel druhými, jinou optiku.
Rozpomněla jsem se, že i ve školní jídelně, kde se každodenně myjí skleničky od čaje, slýchám zvuky tříštícího se skla. Právě tehdy naplno začala moje fóbie, kterou bych ale nazývala spíše vyšší mírou opatrnosti. Ze dne na den jsem přestala chodit do jídelny a stravovala se už jen doma. Rodiče mi zprvu s rušením obědů vyhovět nechtěli, ale nakonec zjistili, že platit, co nevyužívám, nemá cenu.
Drhla jsem v umyvadle ovoce i zeleninu
Máma vždy něco předpřipravila a já si jídlo po příchodu domů dodělala. Jenže zanedlouho mi došlo, že nebezpečí může číhat i jinde. Třeba na návštěvách nebo v restauracích. Problém v hlavě znovu zesílil a spolu s ním přišla na řadu i série neuvěřitelných trapasů.
Můj strach ze střepu v jídle byl natolik silný, že abych nemusela venku pít či jíst, raději jsem se snažila návštěvě buď vyhnout, nebo se obsahu z talíře či skleničky chytře zbavit. Párkrát jsem sehrála nešikovnou a jídlo či pití „omylem“ vylila na zem, jindy zase, když se nikdo nedíval, jsem pokrm sebrala do kapes, odnesla a tajně spláchla do WC. Jednou mě teta dokonce přistihla, jak si v koupelně „přepírám“ nakrájená rajčata a papriky. „Eli, co to děláš?!“ tázala se vyděšeně a já nevěděla, jak vše vysvětlit, ale přitom neurazit. Vždyť vařila dobře!
Strach se mi povedlo potlačit, vyhráno ale nemám
Došlo mi, že na své nelofobii musím zapracovat. Podařilo se, přesto ani dnes nemohu beze strachu navštěvovat restaurace nebo jiná stravovací zařízení, u nichž jeden neví, co se v zázemí děje. Než jíst se strachem venku, raději vařím sama.
Doma pečlivě uklízím, a když se mi přece povede rozbít něco skleněného, mám pak všude naklizeno způsobem, jako by měl na návštěvu dorazit minimálně král. Mé obavy jsou přehnané, vím to. Ale na druhé straně, zdraví máme jen jedno…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
